V cíli

Píšu vám z El Pasa, což znamená, že jsme zdárně dorazili do cíle :) Jsme tady už pár dní, ale já se za nic nemohla dostat do toho správného psacího režimu, vlastně v něm pořád ještě nejsem, protože bych vám to už všechno ráda řekla osobně.

Po Silver City jsme konečně vlítli do oblasti oficiálně nazvané poušť, konkrétně americkou část obrovské pouště Chihuahua, a ta jako poslední neasfaltovaná část trasy stála za to. Byla sice překvapivě zelená, ale vegetace byla jen tropická od kaktusů po palmičky. Z živočichů jsme viděli jen malou tlustou ostnatou ještěrkožábu a antilopy. Následující den jsme se rozdělili. Ondra jel na vzdálenější hranici stejnou cestou tam i zpět do Antelope Wells a já alternativně na hranici do Colombusu po cestě do El Pasa, kterého jsem se už nemohla dočkat. Polovina silnice do Columbusu vedla rovnoběžně s hraniční čárou. Hranice sice nebyla vidět, zato jsem viděla celou armádu hraničních patrol na čtyřkolkách, v autech i ve vrtulnících. Zdálo se, že pašeráci nebo přeběhlíci nemají šanci. Po 140 kilometrech  jsem projela Columbusem a narazila na ceduli 'Hranice 1/2 míle', což byl naprosto neskutečný. Po všem těch dílčích půl mílích (vydrž půl míle na vrchol, půl míle do kempu, půl míle na asfalt) to bylo půl míle do cíle! Snažila jsem se myslet na vás všechny, co jste mysleli na mě, na to co mi to dalo, co jsem se naučila, co cítila, sem tam jsem zatlačila slzu, že si je nechám do cíle. A pak jsem najednou byla v cíli, šáhla jsem si na ten plot, všechny emoce jakoby utly a já si řekla: "No, nic moc." A od tý doby to cejtim stejně. Chtělo se mi lehnout a spát. Tak jsem spíš z povinnosti poprosila bezzubou mexickou babču ať mě tam vyfotí a jela jsem zpátky do Columbusu do kempu to zaříznout. 

Další den to bylo stejná dávka do El Pasa po silnici rovné jak podle pravítka, kde se ke konci v dálce objevily obří horské výběžky. Ukázalo se, že El Paso je krásně schované pod horami hned za hranicí Texasu. Po průjezdu průmyslovým lemem a prvním defektu jsem se objížďkou dostala do luxusní vilové čtvrti, kde se mi utrhl ventýlek. S náhradní duší jsem to došlapala až na dálnici vedoucí do centra, tam se ventýlek utrhl znova a bylo zase vymalováno. A tak jsem tlačila další tři míle k wifi a pak ke sportu, kde jsem duši už za tmy začala měnit. Potenciální kemp byl daleko a nebylo jisté, že berou stany. Nebylo to vůbec dobrý. Ale jak tak opravuju kolo, přijdou ke mně dvě dámy a muž a tvrdí, že mě ještě ráno viděli v Columbusu, kde pracují. Nemalá náhoda. Načež mi ta dáma, Linda, nabídla ubytování u nich doma v domě pro hosty. Brala jsem to všema deseti. A tak jsme jeli autem zpátky do té luxusní čtvrti do honosné vily mexického stylu, kde mi přenechali pokoj v neméně honosném domečku pro hosty. Linda mi ještě přinesla dobrůtky na dobrou noc a já nevěděla jak se jí za to všechno odvděčím. Na to mi dala odpověď mexickým příslovím: "El mundo da vueltas y todo lo que das vuelve." ve volném překladu "Život přináší nové situace a všechno co dáš, se ti vrátí". Linda má čtyři dospělé děti a je si jistá, že když pomůže ona mě, jednou někdo zase pomůže jim. Moje bilance dobrých skutků je po tomhle výletu zoufale v mínusu a budu muset zamakat na snížení salda... A pak už jsem stála sama v tom pokoji a byla jsem celá vtipně zmatená, protože přirozenost mi velela, že mám začít stavět stan. Ráno jsem se šla rozloučit. Ukázalo se, že mi ta rodina byla celá souzená, protože mě předchozí den viděl i Lindy syn, a to zrovna ve chvíli, kdy jsem na dálnici přišla o poslední duši. Prý jsem bouchla do sedla a tvářila se hrozně naštvaně. Jo, to odpovídá. Linda mi pak sice nabídla, že můžu klidně těch zbylých pět nocí zůstat, ale měl přijet Ondra a navíc Linda vypadala dost znaveně, protože její syn měl čerstvě zlomené zápěstí a celou noc řval jako by ho mučili. Nechtěla jsem zneužívat její dobroty a pokračovala dál najít kemp. A to byla veliká, veliká chyba. Stejnou cestou jako předchozí den jsem došlapala  na tu samou dálnici, ale tentokrát se mi ventýlek urval ještě o míli dřív. A tak jsem zas tlačila, tentokrát bez vztekání, ale v klidu a s pokorou v domění, že mám na vyhledání kempu celý den. Tlačila jsem znovu i kolem automechanika, kterého jsem se předešlý den ptala jestli nemá cykloduše. Ani se mi nesmál, jen uznale pokýval hlavou, že tohle jen tak někdo nedokáže. Novou duši už jsem si kupovat nechtěla, koupila jsem rychlolepidlo a tejpu a všechno včetně duší a ráfku jsem zalepila až by jeden cyklomechanik zaplakal. Jak si tak lepím na ulici, přišel ke mně pán, hodil mi k nohám dva dolary ve čtvrťácích, požehnal mi a zase odešel. Dostala jsem svou první almužnu, což byl pro mě zážitek větší než kdejakej přejezd Ameriky. Byla jsem z toho až tak mimo, že jsem tam ty peníze na zemi nakonec zapomněla. Mimochodem od té doby mi nabízeli peníze už dvakrát a Ondra prý někde taky vyfasoval dva dolary. Při opravě mě oslovila ještě mexická dívka a lámanou angličtinou poradila, že proti trnům je nejlepší vylepit si pláště starými koženými pásky jako to dělá její otec. O tuto radu se s vámi těmi, co jsou cyklisty, ráda podělím. Oprava se zdařila, ale pouze na jednu míli. Od té doby jsem cca každou míli lepila ventýlek než jsem odpoledne našla bikeshop, kde mi to ráfek zbrousili. Shodou okolností ho před pár dny navštívila i britská dvojice, Anna a Angela. Nakonec jsme se minuli docela těsně. Do infocentra jsem se dohrabala v 5.08, tedy osm minut po zavření a nemohla jsem se tím pádem dozvědět, že ve městě žádný kemp neexistuje a já hledám marně. Zkrátím to. Poté co jsem se dostala do nejchudších čtvrtí El Pasa, a pokračovala dál s google seznamem rádoby kempů, uhodila tma a já jezdila po tmě bez světla po hlavních silnicích a dálnicích od mekáči k mekáči (mají otevřenou wifi=mapa), už jsem vlastně jen hledala motel, který by stál jen tolik, aby to nebylo k pláči. Takový jsem nenašla, a tak jsem se i s kolem ubytovala a zaplatila nejdražší noc v mém životě, v den kdy jsem dostala svou první almužnu. Tak to chodí.

Další den jsem našla Ondru a spali jsme na tajňačku v parku na ostrůvku na jezeře, další den na letišti, včera jsem si našla skryté místečko v parku v horách nad městem a Ondru prý odvezli rangeři někam dál do parku, kde je povolené kempovat, a jako obvykle obdržel i pivo. Pohodlíčko na které jsem se do El Pasa těšila, se tedy nedostavilo a já celé dny jezdím po městě se všemi věcmi a navštěvuju těch pár minimuzeí a galerií co tady je. Včera už jsem vážně nevěděla, co bych ještě viděla, a tak jsem se rozhodla přejít čáru a vydat se do mexické části města s názvem Ciudad Juaréz. Názory na míru nebezpečí v Juarézu se dost lišily. Někdo říká nechoďte tam, někdo zase nechoďte tam s kolem, někdo vstup doporučuje, poslední dotazovaný chlápek v infocentru mi řekl, že návštěvu Juarézu silně doporučují a tak jsem šla. A vzhledem k tomu, že mi odmítl uskladnit kolo, šla jsem i s kolem. Jak poradila Linda, za hranicemi je pásmo (celý Juaréz) kam turisté smí bez víz nebo návštěvy imigračního pouze s pasem. U vstupu po mně chtěli pouze 50 centů a vidět můj pas vůbec nechtěli, prý ať ho hlavně mám na cestu zpátky. Juaréz je podobně ošklivé město jako El Paso, ale ulice jsou ještě o pár tříd zdevastovanější než ty v chudinských částech El Pasa. Před třemi lety tu prý skončila dvouletá válka drogových kartelů a od té doby je tu mnohem bezpečněji. Největším rozdílem obou měst byla koncentrace lidí na ulicích, v Juarézu jsem se s kolem občas téměř nevešla. Po ulicích jezdí spousta barevných autobusů, málo aut a i pár povozů tažených koňmi. Po půl hodině bloudění a ptaní se jsem našla alespoň katedrálu a jeden trh. Za tu dobu jsem neviděla jediného dalšího gringo (nehispánce), za to všichni viděli mě. Vzhledem k mé výšce, barvě vlasů a naloženému kolu jsem byla středem pozornosti a lidi na mě nekoukali, ale čuměli. Nebylo to příjemný, a tak jsem se rozhodla, že se vydám zpět do El Pasa dřív než bude pozdě. Na hranicích mi všechno projeli rentgenem a zabavili mi americký pomeranč. Rajčata mi nechali, což bylo fajn. A pak jsem vstoupila zpátky do USA, držela jsem v ruce tu malou fialovou knížku s mou fotkou a českým státním znakem a cítila jsem stejný vděk jako když jsem se v létě vracela z Ukrajiny, za to jaký mám neuvěřitelný štěstí, že jsem se narodila v české střední třídě s právem na tuhle zázračnou  knížku. Vím, že toho musím procestovat co nejvíc, než se v dalším životě narodím jako naprostá většina světové populace bez téhle zázračné knížky a jediný co mě bude zajímat je to, že nemám co do huby strčit. Je to hrozně nespravedlivý, ale jediný co s tím bohužel člověk asi může dělat je zvyšovat svou bilanci dobrých skutků.

Tak. To mi to zase ulítlo směrem od cestování. Je dost možné, že ještě nějaký knedl napíšu až se mi to v hlavě sesumíruje. Nechtěla jsem se zatím pouštět do žádných závěrů a vlastně vůbec je sem psát. Každopádně bych jen chtěla poděkovat za to, že jste borůvkové knedlíky hojně četli a drželi palce. Nesmírně mi pomáhalo, že mám s kým se o ty zážitky podělit. Jak napsal do svého deníku můj oblíbenec dobrodruh Chris McCandless než zemřel úplně sám v divočině na otravu (z knihy a filmu Into the Wild): "Happiness is only real when shared" "Štěstí je pravé jen když ho s někým sdílíš". To asi neplatí pro všechny, ale alespoň pro mě ano. Tak naviděnou v české domovině :)

Badlands aneb V trní

Nacházíme se v Silver City, 200 km od cílové hranice s Mexikem. Po zkušenostech z uplynulého týdne nechci dělat ukvapené závěry, ale to už dáme! Jediný co mě teď drží v sedle je představa, jak se moje ruka už už dotýká hranice a očekávání zatím neznámých pocitů, které se dostaví. Jedno vím jistě, bude to slzavé údolí, a to mi zrovna došli papírové kapesníčky.

Za celý týden jsem nafotila zoufale málo fotek, protože toho zaprvé nebylo moc k focení a zadruhé, zřejmě už tu krásu kolem přestávám vidět, protože toho už mám plný nášlapy. Brouzdali jsme se většinou téměř neobývanými pustinami, kde se ale čas od času zjevil nějaký člověk, který na mě bez výjimky udělal něčím dojem. Místo nezáživné a místy neúprosné přírody jsem se přeorientovala spíš na milá náhodná setkání, a i když jich bylo pramálo, každé z nich mě popohnalo dál.

Z Cuby, odkud jsem psala posledně, jsme byli předpovědí počasí nuceni vzít dvoudenní asfaltovou alternativu do většího města Grants. Nakonec jsme ani moc nezmokli, za to vítr byl tak silný, že mě několikrát sesadil z kola, i když hlavu mi nakonec neutrhl. Kolem silnice nebylo vůbec nic, jen bordel, pár chatrčí a štěkajících psů. A tak, když se vítr změnil na čelňák a nebylo možné pokračovat, byli jsme šťastni, že jsme narazili na normální dům, za kterým se dalo schovat. Kde se vzala, tu se vzala, byla tam oční a zubní klinika. Rozvalili jsme se před vchodem a brzy jsme se uhýbali zatoulané sestřičce, která byla v polích lovit signál. Sestřička, mladá hezká dívka s copánkem po boku hlavy, mě zaujala hned po první větě klidem a zvláštní energií, kterou vyzařovala. Byla mimochodem prvním člověkem, který se nestyděl zeptat, kde leží Česká republika, což se cení. Někde blízko se tu narodila, a poté co ve městě dostudovala, rozhodla se sem vrátit a splácí teď půjčku na studium. Mluvila o té šílené pustině s nenapodobitelnou láskou a zároveň odpuštěním za její vzhled. Krátce poté procházela pacientka a prohodily spolu pár slov v neznámé řeči. Musela jsem se zeptat. Byla to řeč kmene Navaho, my se nacházeli na jednom z kousků země, která jim zbyla a já navíc v sedmém nebi. Po sestřičce přišla další návštěva. Ze dveří se vyvalil Navaho hromotluk v tričku a čepici s nápisem Security a oznámil nám, že je securiťák. Už jsem se jala vysvětlovat a omlouvat se, za to že jim blokujeme vchod a krademe elektřinu, když roztáhl pusu od ucha k uchu do úsměvu a ukázal nám své téměř bezzubé dásně jako správná kovářova kobyla. Přišel si s námi samozřejmě jen přátelsky pokecat...

Od Navahů jsme to dokouleli do města Grantsu, které se pyšní přezdívkou "dřívější hlavní město uranu", takže to byla velká paráda. Pastevec kmene Navaho tu kdysi dávno objevil uran a nastartoval tím zdejší uranovou horečku. Jak takový Navaho pastevec pozná, že zrovna kopnul do hroudy uranu je od té doby předmětem mých úvah. Do Grantsu jsem se těšila na legendární silnici č. 66, pojmenovanou Steinbeckem "matka silnic", kolem níž bylo dříve spousty stánků a obchůdků se vším možným i nemožným včetně umění a byla zřejmě jakýmsi novomexickým boulevardem. Dnes tu není nic. Jen prach, špína, autoservisy a domy s vymlácenými okny se zašlými nápisy připomínajícími dávnou slávu. A proto na fotce není 66ka, ale radši já s cedulí. V kempu v Grantsu jsme se s Ondrou oba lekli zrcadla, které podle všeho bohužel nebylo zeštíhlující a po dvou týdnech jsme se osprchovali. Shodou okolností mě tam opustil i ten roj much, který si mě tak oblíbil. V kempu jsem zažila ještě jedno zvláštní setkání s mladým klukem s mexickými kořeny, který přijel uprostřed noci a při ranním setkání mi na první pohled nebyl vůbec sympatický. Na druhý pohled se ukázalo, že se nachází na jedné velké křižovatce. Stěhoval se do Miami. V menším autě měl veškeré své věci a psa a jel vstříc novému životu. Byl to bývalý voják, byl v Afghánistánu, na víc jsem neměla odvahu se ptát. Štěstí jsme si vzájemně přáli asi padesátkrát.
Náš průvodce nás hodně vystrašil, a tak jsme nakoupili nejen jídlo na dalších šest dní v pustině (domnívali jsme se, že v poušti), ale i další lahve, celkově 9 litrů každej, s tím, že voda se dá doplnit u větrných mlýnů, které ze země tahají vodu do napajedel pro krávy. Kolo se prohýbalo a zdálo se, že už si nebylo kam sednout. Vyrazili jsme tentokrát po předepsané cestě, míjejíc asfaltovou alternativu, což se až další den ukázalo jako osudové. Jediným pozitivem byl průjezd parku s názvem El Malpaís (Badlands), lávové krajiny s desítkami kráterů. Jednu ze sopek jsme navštívili, kuriozitou byla jeskyně kousek od sopky, kde se díky lávové izolaci zakonzervoval led starý 3400 let. Kurioznější mi připadala jeho zelená barva. I v tak černé a neúrodné krajině se sem tam vyskytl nějaký ranč a s jedním rančerem jsme se seznámili po ránu, když k nám přijel na čtyřkolce. Chyběl mu jen kůň místo čtyřkolky a byl by to pravý cowboy jak z plakátu. Kožený klobouk do čela, drsný obličej, stále něco přežvykující a při hovoru si pravidelně odplivával na zem. Umět flusat jako on, tak to dělám taky tak. Ze svého pozemku nás nevyháněl, nýbrž hledal ztracenou krávu. Má jich přes 700 a už od začátku září je nahání dohromady, aby je zazimoval. Cyklistů na Great Divide Route tady nikdy moc neviděl, spíš jen motorkáře. A my se vzápětí dozvěděli proč... Tolik trnů naše pláště ještě nezažili. Když jsme po pár hodinách napočítali v průměru deset trnů v každém plášti (ne všechny to dopíchli až do duše), začali jsme lepicí náplasti půlit. I to bylo málo, takže jsme pod heslem "Ať zhynu, jestli ustoupím" rozstříhali mou náhradní duši děravou jako řešeto a jali se lepit duši duší. Úspěšnost zalepení rozhodně není stoprocentní, a tak jsme následující čtyři dny strávili jízdou na poloufouklých kolech, neustálým lepením a dofukováním. Na pravačce teď pozoruju zárodek bicáku. Navíc jsem se modlila, aby mi zákon schválnosti neutrhl ventýlek, což by byl bez náhradní duše totální konec. Ventýlek se z poloviny utrhl po dvou dnech. Ondra se ho pokusil přilepit rychlolepidlem a šli jsme radši spát. Před spaním jsem se upravila a nachystala si čisté tričko, aby můj budoucí zachránce, kterého si stopnu, nemusel jet s otevřenými okýnky a hlavou venku. Začala jsem se na stopa hrozně těšit, měl to být další zážitek do sbírky. Ráno jsem přišla ke kolu a ventýlek zázračně držel. Po kilometru jízdy bylo kolo opět prázdné, jak povolila dušová náplast, ale ventýlek držel. Ondra opět zalepil duši, sebe a všechno kolem rychlolepidlem a jeli jsme dál. A jak nás celou tu dobu nemíjela vůbec žádná auta, bylo jasné, že ventýlek musí vydržet, protože v tomhle místě se stopovat nedalo. Z kopce jsem jezdila stylem 'smrt v očích a rychlost na tachometru 5'. Jako trest za to, že jsem se těšila na stopa, jsme jeli nejpekelnější kopce v pekelným vedru a celý den jsme pekelně často dopumpovávali poloufouklá kola vlastní vůlí. Nechápu jak jsme to dokázali, ale po nezměněné trase jsme to dokouleli až na asfalt, odkud už to bylo jen 60 km do Silver City a zapíchli jsme to tam. Ráno jsem ovšem vyzvrátila celou snídani a bylo jasné, že i po silnici to bude pro mě nedobrý den. Od Colorada mě občas zlobí můj notoricky slabý žaludek, a z jídla, které bývalo největší odměnou, se stal jeden z největších nepřátel. Několik prvních kilometrů po asfaltce jsem uvažovala, zda v případě, že do Silver City dojedu stopem, to budu vnímat jako kapitulaci a nebo jestli je hloupost zbytečně se trápit. S rozhodováním mi pomohl ventýlek, který se nakonec urval. Vhodných aut ke stopu moc nejelo, ale po půl hodině se mi podařilo zastavit dodávku FedEx, ze které nevylezl Tom Hanks jako v Trosečníkovi, nýbrž dva milí Mexicanos, kteří mě přiblížili na další křižovatku. Odsuď jsem stopla Němce, bývalého supermoto závodníka. Nutno říct, že jsme spolu absolvovali dvacet mil serpentýnami, které jel taky jako o závod, ale můj žaludek obstál v té těžké zkoušce a podařilo se mi i zamávat Ondrovi, který to chudák šlapal na kole. Jako poslední mě vezl slušný pán, profesor na univerzitě, který mě hodil až před bike shop, tam jsem následně vykoupila oddělení duší a lepení. Svou ulepenou duši si asi nechám na památku zarámovat a pověsit jako umělecké dílo.
Mezi další zvláštní setkání z celého týdne pak patří třeba paní, která jak sama říká: "ilegálně adoptovala dálnici" a ve svém volném čase chodí kolem silnic v sousedství a sbírá odpadky (už měla tři plný pytle), dáma vypadající jako ta žena, co žila s gorilami, která na koni za 6 měsíců přejela US a 2 měsíce se plavila sama někde po mořích a já nevím co ještě, pán který nás ve vedru obdaroval ledovým pivem a RedBullem a nutil nám k tomu gin nebo původem Švýcarka, která před lety emigrovala sem (nad čímž nám zůstává rozum stát) a která se mě postupně čtyřikrát zeptala jestli jsem si vědomá toho, že tam kam míříme vůbec nic není a nutila mi jídlo, a dalších několik skvělej lidí a setkání, díky kterým má stále cenu pokračovat.

Po zuby vyzbrojeni lepením na kolo se teď chystáme konečně do opravdové pouště a konečně na konec, tedy na hranici s Mexikem, kterou protneme buďto v Antelope Wells nebo v Columbusu. Hranici si představuju dost dětinsky jako plot, přes který se valí vlna mexičanů. Jak vypadá doopravdy, si snad brzy objasním. A pak je to ještě kus do El Pasa, ale ten už pojedu s písní na rtech.