Po návratu domů jsem si dala dvouhodinovou vanu, oblíkla se do šatů, namalovala a navoněla se a zahodila všechny vzpomínky na poslední dva měsíce a s nimi i cestovatelské plány do budoucna. Důvod teď vidím jasně, byla jsem prostě úplně hotová. Posledních 14 dní jízdy mě vyfluslo, moje od přírody slabá duševní stabilita a životní síla odešla do věčných lovišť ruku v ruce s trávicím systémem, kterej ještě tři týdny po návratu odmítal veškeré nabízené hody včetně borůvkovejch knedlíků. Co jsem tak četla zkušenosti ostatních cyklocestovatelů, nikdo podobné ponávratové syndromy neměl, právě naopak, většinou bývá problém vrátit se do reality. Situace v mý zmatený hlavě se začala měnit až po dvou měsících a jedenáctikilovym jojo-efektu. Zavřela jsem oči a najednou jsem namísto ve skřípající tramvaji seděla na libozvučně vrzajícím kole. Tam kde před tím klimbal páteční opilec, rozprostíralo se teď skelně modrý horský jezero a jediným opilcem jsem tam byla já. Byla jsem zpátky a bylo to krásný. Vzpomínky začaly vyvěrat i ve snech. A pak přišel zlomový bod stejně jako na naší cestě, kdy se za každým sedlem ocitla úplně jiná krajina.
Bylo to včera. Pro mě předtím neznámý Claude Marthaler si v Praze odskočil udělat přednášku a pohovořit o svém sedmiletém cyklovýletu kolem světa a ještě snad dvakrát kolem světa. Nutno říct že o cyklocestování a vlastně cestování vůbec jsem toho moc nepřečetla a nenaposlouchala, ale z mýho pohledu o tomhle tématu zatím nikdo neuměl mluvit tak krásně jako Claude, přezdívaný Yak (asijským stepním pastevcům nemohl na naloženém kole připomínat nic jiného). Alespoň krátký rozhovor je k vidění zde: https://www.youtube.com/watch?v=9gvLAM3A-k0 . Yak umí i krásně fotit, fotogalerie k nahlédnutí na jeho webovkách http://www.yaksite.org/
Má můj neskonalý obdiv. Napsala jsem sem původně sloh o tom, za co všechno si ho vážím, ale uvědomila si, že lepší místo pro ten text bude v Claudově mailboxu. Chci jen říci, že tenhle Švýcar dokáže pojmenovat snad všechny pocity a zážitky, které já pojmenovat a vysvětlit nedokážu a to nejen proto, že se naše zážitky absolutně nedají srovnávat. Připomněl mi jaký vděk jsem cítila ke všem lidem, kteří nám pomohli, podpořili slovem, měli o nás zájem, ať už sportovci nebo nesportovci, bohatý nebo chudý, černý nebo bílí. Jak velký dluh si na cestě příjmem dobrých skutků člověk vytvoří a jak by ho měl splácet. Jak velkou energii dodá takové nečekané setkání na cestě. Jak tam v pustině člověk neustále myslí na své blízké živé i zesnulé. Jak miluje svoje kolo. Jak si váží teplýho čaje. Jak je hnusnej americkej chleba, ale jak se dá pěkně zkomprimovat do polovičního objemu. Jak nádherný jsou hory. Jak tu přírodu, krajinu a krásu kolem sebe vnímáte úplně jinak, když si ji poctivě vyšlapete na kole.
Připomněla jsem si i myšlenky, které mi naše, ač krátká cesta, vštípila. Když teď narazím na menší problém, snažím se vybavit si jak jsem stála pod kopcem a říkala si že už nemůžu, vzdávám to, sednu si a kašlu na to. A jak pak znovu vstanu, protože ten kopec tam stále provokuje a já na něj nechci koukat, když ho stejně budu muset přejet. A jak se pak vlastně i člověk s mou povahou, který se lehko vzdává, naučí nesednout si, nezoufat, vytvořit si dílčí cíle a ten kopec porazit a svézt se pěkně po jeho opačný straně. A když pak prší, je zima nebo se vás vítr pokouší srazit z kola, naučíte se nevztekat, jet s pokorou, akceptovat to, co se beztak nedá změnit, abyste mohli pokračovat dál než se zas udělá líp. Naučíte se taky očekávat to nejlepší od lidí, zvlášť ve chvílích kdy máte na sobě špinavý cyklohadry, trs banánů zavěšenej na gumicuku, a vaše vozidlo může být zaměnitelné s jakem nebo Mars roverem.
Zkrátka jestli vás tohle jen trochu přitahuje, tak pojeďte taky! :) V létě 2016 bych ráda zorganizovala další výjezd (například z Čech na Lofoty nebo alternativně někam na východ, záleží na domluvě, i když na jih to doufám nebude), ale tentokrát pro větší partu lidí a víc na pohodu, to jest, míň kiláků denně (my jsme měli šlapací průměr myslim něco přes devadesát, což neni moc ale na mě to bylo příliš). Hlavním cílem bude poznávat lidi, kulturu, krajinu, bavit se, jíst, číst, nespěchat, ale přece jenom taky šlapat do pedálů, i když přiměřeně. Takže pokud byste měli zájem, abych se vám v budoucnu s předstihem ozvala s nějakou nabídkou skupinové spolujízdy, tak mi pište na tsvejnohova(zavináč)gmail.com. A jestli máte pocit, že byste možná chtěli jet, ale radši nenapíšete, tak já si vás stejně najdu. :)
Jasně že nikdo neví co bude za rok a půl, ale nějak se začít musí.
A na závěr série motivačních fotografií pod názvem "I po tomhle se vám bude později zázračně stýskat"
(C) fotil Ondra
Tlačáky
Brody
Defekty (po těch se vám zas tolik stýskat nebude)
Praní prádla v potoce
Lijavce
Mytí kol v potoce (což uděláte přesně jednou za celou cestu)
