Borůvkový knedlíky: března 2018

Kterak jsem nepřejela Nový Zéland na kole

Je konec září. Na Novém Zélandu končí zima, začíná jaro. Jedu na kole z kopečka. Šlápnu do pedálů, ať to odsejpá. Mrholí, jsem nabalená v mnoha vrstvách, ale přesto promočená až na kost. Sehnu se k řidítkům ještě trochu víc, ať to jede rychleji. Před obličejem se mi třepotá bílá igelitová taška značky New World, která má teoreticky chránit tašku s foťákem před vodou. Pouze teoreticky… To nevadí, právě prožívám jeden z mála momentů, kdy si tenhle výšlap hrozně užívám. Řítím se úzkýma serpentýnama dolů prostředkem deštnýho pralesa plnýho dva tisíce let starejch kauri stromů. Nádhernej pocit. Stříhám zatáčky do protisměru, protože můžu. Nikdo proti mně nepojede. Není sezóna. V létě tu projede tisíce aut za den. Teď to tu mám jen pro sebe. Ale je to dobře? Šlápnu do pedálů ještě trochu víc a hned cítím, že zrovna teď to dobře je. Já jsem les, les je mnou, jsem součástí všeho a všechno je ve mně. Ptáci zpívají a stromy zachytávaj přebytečnou vodu, co padá na mou hlavu. Jak by řekla moje kamarádka Léňa: „Je to orgáč!“.

Jízda po 90 mile beach. Taky orgáč.

Nápad přejet Zéland na kole se mi v hlavě převaloval už dlouho před tím, než jsem na tyhle rozkošný ostrovy dorazila. V plánu bylo vyjet na podzim jako normální spořádanej cyklista, vlivem mnoha okolností jsem ale potřebovala vyrazit okamžitě, tj. na přelomu zimy a jara, což se mi nakonec stalo osudné. A tak jsem si koupila letenku a průvodce cyklování. Deset rad pro přežití z cykloprůvodce mě tenkrát asi mělo zastavit nebo aspoň varovat, ale moje hlava už byla dávno v pejru, tedy na cestě a cesty zpět už nebylo. Z těchto rad bych zmínila alespoň pár: Rada č.1 („vemte si lehké kolo a ne celopérák“), Rada č.2 („musíte mít natrénováno“) a Rada č.8 („rozhodně nejezděte mezi červencem a říjnem“). Všechny tyto rady jsem vyhodnotila jako babské a vyrazila jsem v září na mém masivním, za to však krásném celoodpruženém kole a s nulovou fyzičkou. Průvodce měl nakonec ve všem krutou pravdu (později jsem zjistila, že i v radě č.6 „mažte si zadek krémem už od prvního dne“). Ale to trochu předbíhám.

Trasa Tour Aotearoa má 3000km a vede spíše po silničkách, cyklostezkách a příležitostně po technických singletrecích. Což jsem z přehledného koláčového grafu pochopila úplně naopak, takže jsem se rozhodla absolvovat celou záležitost na mém celoodpruženém kole Kona, vlastním jménem Koníček. V sekáči jsem objevila fungl nový tašky na silniční kolo za pár babek a dokoupila jsem už jen nosič. Škarohlídové tvrdili, že to nebude fungovat a že i bedna od banánů by byla lepší volbou. Pche! Tašky i nosič jsem úspěšně namontovala a škarohlídům vítězoslavně poslala fotku. Samolibý úsměv mi ztuhl až při pokusu dojet na kole pro nákup a zjištění, že se mi nevejdou chodidla mezi tašky a šlapky (čti pedály), takže nemůžu šlapat. Naštěstí neexistuje nic, co by nespravily gumicuky a MacGyverova páska. (Pozn. Tenhle setup mi nakonec vydržel celej první tejden, po jeho rozpadu jsem musela poslat polovinu věcí domů).

Vzhledem k množství sněhu v horách na Jižním ostrově jsem zvolila už z Ameriky osvědčený způsob jízdy ze severu na jih, tedy shora dolů. Když se někdo zeptá, tak tenhle povedenej cyklovejlet obvykle shrnuju jedním souvětím: „První den bylo krásně, druhej začalo pršet a chcalo měsíc v kuse.“ Ale to trochu přehánim, protože pršelo i první den. Ale pravda je, že to tak hrozný nebylo, občas jsem i uschla, a když vysvitlo sluníčko, byl svět o to krásnější. Taky alespoň pro příště vím, že moje bunda ani stan rozhodně nejsou nepromokavý.

Dešti vděčím hlavně za obrovský usnadnění kontaktu s místníma. Desítky farmářů jsem si získala nadávkama na počasí. Místní mi navíc empaticky nabízeli náhodný servis. Třeba stará maorská babička objížděla autem celou vesnici, aby mi nabídla ubytování nebo použití její sušičky, což se jí podařilo až ráno, protože předešlý den se mi dostalo pomoci od majitelů místního obchůdku, jak jinak než Indů, kteří obtelefonovali celou vesnici (zřejmě za použití jejich zkušeností z indických callcenter) a sehnali mi ubytování u starých hippíků na zahradě. Hippie pár žil v magickém lese v domě postaveném z toho, co dům dal (dávalo by vám to smysl, kdybyste ho viděli). Živili se tím, co vypěstovali nebo co směnili barterem v rámci místní komunity. Některé zélandské vesničky mají prý i svou vlastní měnu. (Pozn. Teď mě mrzí, že nemám skoro žádné fotky lidí, ale pořád se stydím je fotit, navíc foťák jsem skoro vůbec nevytahovala kvůli dešti).

Při průjezdu severem ostrova jsem vůbec narazila na velkou spoustu fajn lidí. Průtrž krup mě zase zavedla do školy plné maorských dětí, kde mě paní ředitelka nakrmila banánem a školník nabídl ubytování na jeho turistické chatě. Dalším mým strážným andělem se stal John, povoláním sběrač odpadků u cesty, duší dobrodruh, původem farmář z Jižní Afriky. John objel (objel znamená fakt kolem dokola) na kole Afriku, Jižní Ameriku, Nový Zéland a Austrálii (tam si bohužel spletl směr a jel celou dobu proti větru). John mi chtěl něco věnovat na cestu a jediné co u sebe měl, byl nožík, který nosil jako přívěšek na krku. Bez váhání ho sundal a předal mi ho spolu s radou, že kdykoliv to budu chtít vzdát, ať si to nechám rozmyslet do dalšího dne.

Nevýhoda jinak fantastickýho Zélandu je, že je do posledního centrimetru rozparcelovanej a ohrazenej, a tak si nemůžeš jen tak složit hlavu někde u cesty. Často jsem tedy platila za kempy nebo spala ve free kempech, došlo i na spaní na veřejných záchodcích. V liduprázdných kempech zatopených vodou mě ale zdarma upgradovali do chatek, protože jim mě bylo líto, a když už jsem v kempu potkala náhodného cestovatele svorně jsme mohli zapít nepřízeň počasí.

Na pěším vejletě jsem potkala postarší paní venčící jejího slepého psa. Z paní Suzanne se vyklubala fotografka, výtvarnice a majitelka těch nejroztomilejších alpak. Suzanne s manželem celý život makali na svém sadu s jakýmsi druhem ovoce, o kterém jsem nikdy před tím neslyšela. Nepřekvapilo mě proto, že tenhle business oba vyhodnotili jako blbost, sad prodali jiným bláznům a na důchod si pořídili malou zahrádku a alpaky. Z prodeje alpačí vlny prý taky žádný peníze nejsou, ale zato to jsou ty nejroztomilejší zvířata na světě, když na tebe zrovna neflušou. Suzanne mi uvařila večeři, napojila mě vínem a ubytovala v podkrovním (minimálně šestihvězdičkovém) apartmánu. Když jsem se jí následující den chtěla odvděčit prací, zaměstnala mě krmením alpak a trháním malin, který mi pak všechny dala na cestu. Život je fajn.

Velký dobrodružství jsem zažila jako vždy s krávama. Namísto klasických ovcí se na severu pásly spíš krávy. Jela jsem takhle kolem krávy prapodivně ležící na boku s nohama vzhůru, po bližším ohledání jsem s radostí shledala, že není chcíplá, nýbrž rodí. Telátko bylo způlky venku. Jako správná holka z města jsem okamžitě zpanikařila a jala se hledat doktora nebo koholiv kdo umí provést císařský řez na krávě. Rodička ale zuřivě zabučela a telátko celé vyprdla přímo před mými zraky. Vstala a začala telátko olizovat, já dojetím koulela slzy. Pak se na mě podívala pohledem rozzuřeného býka a začala bučet. Pochopila jsem, a vydala se na cestu dál s myšlenkou, že jestli to dokáže kráva na Novym Zélandu bez asistence, tak snad to jednou můžu zvládnout i já.

Ačkoliv je Zéland v létě cyklocestovatelů plnej, žádnýho dalšího cyklokosmonauta jsem nepotkala. Ale o jednom, kterej stojí za zmínku, mě informoval německý pár. S Němci jsem se potkala v dešti pod stříškou u hajzlů, jak to tak chodí. Než jsem stačila cokoliv říct, zeptali se, jestli nejsem náhodou z Česka. Jejich logika byla dost zajímavá. Cestovali totiž Austrálií, kde vypukl obrovskej požár, jejich dodávka byla jedna z posledních v dlouhý koloně aut, která ujížděla před požárem pryč. V pangejtu si všimli týpka s kolem, kterej místo aby ujížděl, snažil se požár vyfotit. Zastavili, aby ho svezli. Nechtěl. Měl vodu? Neměl. Byl to Čech? Jako poleno. Dali mu aspoň vodu a nechali ho tam. Žádnou zprávu o úmrtí Čecha při přejezdu Austrálie jsem nenašla, takže snad žije dodnes. Každopádně pro tenhle pár platilo: nepříznivé podmínky –> magor na kole –> Čech. Já jsem zas ráda, že v porovnání se zmíněným pánem se cítím být úplně normální.

No už to nějak natahuju, tak abych taky vysvětlila, kterak jsem to nedojela. Zima, déšť a samota mi prostě nesedly. Další faktor byl, že spoustu cyklotras a singletracků jsem musela objíždět po dálnicích, protože v zimě třeba nefungujou potřebný lodní spoje a na mnoha místech se vlivem deštů sesunula půda a trasy se musely úplně zavřít. Nutno říct, že dálnice číslo 1 nemá krajnici, a i když si zvyknete na ten krásnej pocit, kdy s váma cloumá tlaková vlna od náklaďáku, nikdy se nezbavíte pochybností, jestli vám to za tohle stojí. Teda aspoň za mě to tak bylo. Těšila jsem se na plánovanej tejden trampování v sopečným parku Tongariro (Mordor z Pána Prstenů), ale když jsem kolem něj projíděla, vytrvale v něm sněžilo a nebyla možnost ho vidět ani z dálky. Ten den byl vlastně nejhorší z celýho vejletu. Jela jsem v kraťasech a minicyklorukavičkách, všechny trika a bunda promočený, vyjela jsem na nejvyšší bod pod sopkama a déšť se změnil ve sníh. Nikdy v životě (ani v kanadský zimě) mi nebyla taková zima. Musela jsem se ubytovat v prádnym hostelu a dva dny se tam vyhřejvat než jsem se odhodlala vyjet do nížin z toho nečasu, oblečená asi do deseti igelitek jako ten známej bezdomovec, co bydlí u Hlaváku.

Připadalo mi, že jedu Zélandem, téměř nic nevidím, protože prostě v tom dešti není co, zbytečně utrácim čas i peníze, který bych mohla investovat úplně jinak. A moc se mi stejskalo, nečekala jsem, že lidí fakt moc nepotkám. Vím, že kdybych měla s sebou nějakýho parťáka, dala bych to a těmhle situacím bychom se zasmáli. Mně samotný se mi to ale nedařilo. Nějak mi to prostě přestalo zapadat do mojí „cesty“. Jediný co mi v pokračování ještě drželo, byl ten „styl života“. Tím myslím tu vojenskou rutinu, ráno brzo vstát, snídaně, sbalit stan, šlapat, šlapat, šlapat, oběd slupneš a už se těšíš až budeš zas šlapat, šlapat, šlapat, najít si místo na spaní, zasloužená véča a limbus. Žádný starosti, žádná zodpovědnost, jen plnění základních potřeb s plusem každodenního dobrodružství.

Nakonec se situace vyřešila sama. Přejela jsem celej Severní ostrov, na jehož jižním cípu jsem se krátkodobě zamilovala do jistého cestovatele a jeho suchého a teplého automobilu a cestovala chvíli s ním. Při přejezdu trajektem na Jižní ostrov (kde bylo celou dobu krásně) jsme stihli se zadostiučiněním vyfuckovat Severní ostrov a tím jsme už navždy prolomili zeď mraků jež dělí oba ostrovy. Na Jižáku jsem absolvovala další tři nádherný singletracky sama nebo s kamarády (český pár Daška a Kuba tou dobou začínali jejich cestu z Nového Zélandu přes Asii do Čech! Více na jejich webu http://bikepackingnomads.com/ ). A následně jsem zakončila celý cyklovýlet utržením kůže z mé zadele, ukončila spolujízdu s cestovatelem i s automobilem, navrátila se domů do Wanaky a vyhlásila bankrot. Ráda bych k tomu řekla jen to, že to stálo za to...