Bloudíme, ale ne v mlze

Za poslední dva dny bychom si snad i zasloužili plnou mísu borůvkových knedlíků. Z Ovanda jsme z celkem tří trojic (holky Angličanky a místní kluci) vyrazili na pohodu jako obvykle poslední. Čekal nás jeden hutný kopec, sestup do města a další ještě hutnější, až hustý kopec, tentokrát opět 'divide' (překročení rozvodí) konečně do výšky přes 2000 mnm (zatím jsme "bohužel" skončili vždy těsně pod a my máme rádi ty nuly). Na divide jsme začali stoupat až po páté hodině zatíženi plnými žaludky zmrzlin, chipsů, jogurtů a jiných městských pochutin, které tam uvnitř dokážou obživnout a nechtějí dodržovat směr.
Mapa nám doporučila výhodný postup. Když se dáme kratší cestou s extrémně prudkým stoupáním, budeme odměněni překrásným pohledem na zdejší přírodu. Příroda kolem cesty byla celá nově vybagrovaná a pohled na barevné mžitky před očima mi byl jedinou útěchou. Poslední míli jsme tlačili úplně celou. Slunce už zapadlo za obzor a my se dostali nahoru do sedla. Teď už jen sjet rychle kousek dolů do závětří a najít na mapě značené místo pro kempování. Jenže mapa říká: "Zaboč prudce vlevo," a prudce vlevo je jen extra tlačák na špic hory. Tak holt jdeme... No, prostě se mi podařilo nás ztratit přímo na vrcholu. Když už, tak už. Správná odbočka (z kopce dolů) byla o 30 metrů dál. Namísto sjezdu jsem chvílemi tlačila stylem: tlač metr, zabrzdi, odpočívej, tlač další metr. Nahoře byl alespoň krásný výhled a my zkusili všechny cestičky pryč. Až poté, co jsme shlédli směrem zpět dolů z hory, všimli jsme si té obrovské, široké, nepřehlédnutelné (ne vždy) odbočky za zatáčkou. Vydali jsme se dolů a oficiální kempovací louku jsme našli. Byla už plně obsazena stádem vřelých, ale dosti nepokojných krav. Koně nám do stanu nevlezli, ale věř krávě.
Jedem dál a já už mám strach, brzo bude úplná tma, všechno je oplocené nebo jsou tam krávy, já kráva nás ještě ztratila, ale najednou na nás někdo mává! Jsou to naše známé dvě dvojice u chatky na pastvině. Zázrak. Milovnice cyklistů poskytuje minichatku s vařičem a vodou, těm kdo si předem zavolají o přístřeší. Srovnáváme hladinu cukru a já i adrenalinu, pokecáme (kluci zabloudili stejně jako my) a jdem si lehnout do stanů před chatku na pastvinu lam (lamy byly zatím nejvzornější spolunocležníci). Ráno vyrážíme jako první, abychom tentokrát měli na pohodu radši večerní část dne. Dnes jsme pak zdolali ještě dva další nemalé dividy a máme toho plný nášlapy.

Pozítří vyjíždíme ze současné mapy, a tak jsme si prohlédli navazující. Profil se nám velice zamlouvá. Pohybovat se budeme převážně ve výšce minimálně 2000 mnm, ale spíš po rovinatých cestách s táhlými mírnými kopci. Jen zásob budeme muset tahat víc, protože měst je na trase poskrovnu, tj. také méně knedlíků.
Do dalších map jsme se raději rozhodli zatím nedívat. Víme, že se tam někde v Coloradu nachází nejvyšší bod trasy 3630 mnm a problémy se mají řešit postupně.
Jak Great Divide mapy vypadají, je vidět na jedné z fotek. Na většinu slangových výrazů už jsem přišla. Jen některé dvojsmyslné povely udávající směr mě stále děsí. Po přečtení "Bear left. Bear right." hledám medvědy po obou stranách cesty a úplně bych zapomněla odbočit.

A teď mi dovolte užít si mé nové nafukovací karimatky Made in USA, výšky pěti centimetrů a velikosti XL, která se mi málem nevejde do stanu a po jejímž nafouknutí se mi pletou nohy, ale která mi konečně zaručí spánek v teple a konec rýmičky.

První tisícovka za námi

Dnes jsme proťali dlouho očekávanou imaginární čáru 1000 km. Ta se nacházela zrovna ve sjezdu, takže jsem při neustálém sledování tachometru trochu lítala ze zatáček. Nicméně na čáře se nám podařilo zastavit, potřást si rukou a dát si na oslavu müsli tyčinku. Slavit budem samozřejmě i 1000 mil a všechny další nuly, abychom si dokázali, že nejsme žádný nuly.
Po malé oslavě jsme dorazili do městečka Ovando, kde už na nás čekaly naše známé Angličanky.
Městečko je to naprosto kouzelné. Mapa tvrdí, že má 71 obyvatel, což je ale značně přehnaný údaj. Je to prý tzv. město duchů, za dob zlaté horečky centrum veškerého dění v okolí, nyní je zde volně přístupné muzeum skládající se z vězení, maringotky a týpý. V každém z těchto objektů jsou cyklisté vítáni přespat za 5 dolarů. Přemýšlím, že vězeňská lanová postel by snad byla pohodlnější než moje věčně se upouštějící matračka.
Když jsme se ve zdejším motelu sháněli po pivu na oslavu tisícovky, narazili jsme na dvě čupr babči, 96 a 86 let, které se z Banffu vydaly na road trip po městech duchů, a věnovaly nám svá pivka. Posléze jsme na kole našli i bar, kde si dal Ondra své nejhnusnější pivo v životě. Já jako Plzeňák jsem si vybrala správně, za to s jízdou zpět na kole skrz uvítací bránu do baru už jsem měla větší problém.

Předevčírem jsme byli informováni, že před námi jedou dva Amíci a poznáme je zaručeně podle toho, že budou něco popíjet. Při překonávání středně velkého kopečku na sklonku dne jsme asi 200 metrů pod vrcholem narazili na dva týpky (v pravém slova smyslu), kteří si neskrytě rozbalili stany na férovku přímo u cesty a popíjeli víno ze skleniček na nožičce. Prý se dostali do toho bodu, kdy už se ti prostě nechce šlapat, tak to tam zapíchli. Trhám si vlasy, že jsem je ze samého šoku zapomněla vyfotit. Týpci si to zkracujou po dálnicích a jedou prostě na pohodu. Mají stejný časový rozvrh jako my, takže se těším, že se budeme potkávat častěji. Dnes jsme na ně už narazili v jakémsi městečku, seděli před hospodou na pivu.
My jsme po sjezdu z vrcholu dolů od týpků marně hledali skryté místečko na utáboření se, až jsme sjeli úplně z cesty a uprostřed lesů u Labutího jezera jsme úžasnou náhodou narazili na naše holky Angličanky, které nám samým leknutím málem uštědřily sprchu ze spreje proti medvědům.

Včerejší, tedy desátý den jízdy, byl pro mě trochu krizový. Energie najednou ubylo a já ani neměla sílu vyhejbat se cvrčkům, kteří se tak často vyhřívají na cestách. R.I.P. cvrčci.
V závěru dne jsme se ale vyhoupli k překrásnému horskému jezeru Clearwater Lake, které člověku dokázalo okamžitě dobít baterky. Dali jsme koupačku v relativně neledové a absolutně průzračné vodě (přiloženou fotku není třeba zvětšovat, mám na sobě žlutou podprsenku) a utábořili se hned vedle. Ráno nás čekal docela krutý stoupák, ale odměnou nám byly výhledy na jezero a skalní štíty, keře plné kanadských borůvek a následně sjezdík singletrackem.

Novým zvířecím fenomenem v nížinách jsou malí hadi. Ondra chtěl, abych se zeptala jestli jsou jedovatí, ale já to radši nechci vědět. Další zvíře na seznam nočních můr se mi připisovat nechce. Tak se Ondra alespoň jal zjistit, zda se hadi rádi fotí a jestli jim nevadí blesk. Vadí. Ale naštěstí nejsou tak hbití jako Ondra.

Jinak pro představu na jih pokračujeme celkem rychlým tempem. Minimální denní limit máme 80 km, abychom byli v El Pasu do 15.10., kdy nám to letí. Podle převýšení a kvality cesty ten limit přesahujem. A následuje jedno přiznání. Jednou za pár dní se na mapě objeví značené alternativy, které slouží k vyhnutí se některým nejvyšším rozvodí (divides). Jednu takovou alternativu už jsme v Kanadě za špatného počasí vzali. Kiláků moc neušetří, ale sil, nervů, a hlavně výškových metrů ušetří mnoho. Potkala jsem ve Whitefishi nějakého tvrďáka, který naší trasu jel letos jako závod, ale od jihu na sever (horší varianta) za 30 dní (rekord je asi 14!) a ten mi trpělivě odříkal, které alternativy bychom fakt měli využít, a které nevyužít, jestli nejsme másla. Ale já už v tu chvíli věděla, že nejspíš využijeme všechny, pokud se tady z toho výletu nemá stát šílená štvanice. Zatím si to fakt užíváme, baví nás to a snad to tak taky zůstane.

Montana

Psaní knedlíků začíná být s přibývajícími kilometry těžší a těžší. Když už se mi večer podaří po klasickém boji se zipem zapnout spacák, jakmile sáhnu po deníku, je najednou ráno a musím jít zas šlapat.

V pátek se nám podařilo přejet hranice s USA, a to sice legálně, ale za poplatek (či úplatek) šesti dolarů, zřejmě za vzhled. Ocitli jsme se v Montaně, zemi nekonečných žlutých luk, voňavých borovic, krásných koní a malých holčiček s růžovými klobouky. Vyjeli jsme tak na chvíli z toho nečasu, slunce nás prohřívalo a já si pro změnu lačně nechávala pálit svou bílou kůži. Utábořili jsme se v jediném neoploceném lese, který jak jsme brzy zjistili hlídali místní koně. Po zběžné prověrce nás nechali dál vařit si večeři, a to extra delikatesní - míchaná vajíčka (ano, vezli jsme s sebou vajíčka). Ondra na svém vlastnoručně vyrobeném dřívkáči klohní jídla jak z Alkrónu, díky tomu se ještě držím v sedle.

Další den už nás přešel úsměv, když jsme začali stoupat na další přechod rozvodí, tentokrát nižšího, za to však hutnějšího. Překvapivě dlouho jsme se drželi v patách nadupaných Angličanek z minula způsobem 'šlapem a neděláme přestávky', narozdíl od nich, které už pár hodin odpočívali po výkonu v kempu. Z holek se vyklubaly ultramaratonkyně jezdící i natěžko kole. Mají za sebou přejezd Jižní Ameriky a dalších šílených věcí. Po mém vyzrazení, že tohle je poprvé co jedu natěžko, nedokázali zakrýt zděšený výraz a snažili se to zakecat tím, že vypadám tvrdě. Je pravda, že v těch děravejch elasťácích po bráchovi vypadám dost krutě.

V horách jsme se najednou ocitli v teplotách mírně nad nulou a znovu na území medvědů. Tentokrát se mi podařilo jednoho černého medvěda zahlédnout z dálky hluboko dole v údolí jak rychle peláší pryč. Je dost možné, že i na tu dálku slyšel mou rolničku na medvědy. Naštěstí pro můj klid nikde nejsme sami, nejen že jsme potkali další dvě dvojice jedoucí Great divide, ale na všech horských cestách se navíc prohání Amíci na motorkách, čtyřkolkách a autech zásadně naložených loděmi (netušíme kam je vozí, asi na čerstvý vzduch). Zvýšený ruch kolem zapříčinil i můj první pád, který by se ale dal popsat jako líbezný skoro až s prvky baletu, kdy jsem sebou po otočce o 270º prostě plácla o zem a vůbec nic se mi nestalo. Takže je to 1:0 pro mě. Pevně doufám, že se Ondra dobrovolně vzdá.

Zítra musím jen ve městě pořídit novou pumpičku, ta stará má tu kouzelnou vlastnost, že po notné době pumpování se z duše vyfoukne i ten poslední doušek vzduchu a nevyhnutelně tedy vznikne vakuum.

A pak dál, dál směr jih.
O tom, jak jsme se naivně podívali do dalších map, abychom zjistili co nás čeká za kopečky, zas až příště.

Velká bahna

Další knedlík vařím z pohodlí dámských záchodků v kempu ve vesničce Sparwood už v Britské Kolumbii. Poslední sprchu jsme totiž oba měli doma v Čechách, jinak spíme při cestách, a tak jsme se rozhodli trochu si dopřát. A bylo to potřeba. O kvalitě kempu jsem jen na sekundu zapochybovala, poté co jsem ucítila hrozný puch hned při vchodu na recepci. Naštěstí mi brzy došlo, že vychází ze mě. Všechno už máme mokrý od deště, zadělaný od bahna a nedá se prát a sušit. A tak byla kapsa báglu s krycím názvem: 'Neotvírat - špinavé hadry' překřtěna na 'Poslední suché oblečení'.

Fotek tentokrát kvůli dešti moc nemám i přesto, že se snažíme našlapat co nejvíce jakmile se déšť zmírní. Zdolali jsme první sedlo Elk Pass (1938 m.n.m.) na linii rozvodí a nebylo to tak hrozný.
Mapu a popisky cesty psal nějaký vtipálek. Na nadcházející prudký kopec připravuje slovy: 'Start climbing a virtual wall' nebo 'Enjoy a classic pusher'. Blbý je, že má vždycky pravdu.
V rychlosti jízdy si s Ondrou docela dost sednem (což je s podivem, když jsme se před tím ani neznali, natož spolu jezdili na kole), jen já hodně zdržuju při tlačení (kola). Žádnej velkej pusher ze mě nikdy nebude.

V městečku Elkford nás dojela dámská dvojice - Skotka, Angličanka - jedoucí stejnou trasu. Od několika lidí, které jsme cestou potkali, už veděli, že před nimi jedou Češi. Jsou teď s námi v kempu, ale podle obvodu jejich stehen a lehkosti jejich stanů už je po zítřku víckrát neuvidíme.
Z Elkfordu jsme museli zvolit alternativní cestu po hlavní silnici, protože most na cyklostezce spláchla na jaře velká voda a stále nebyl obnoven, což nám potvrdil chlapík u supermarketu, který byl náhodou starostou Elkfordu (možná ne úplně náhodou, když má Elkford 5,5 obyvatel).
Pan starosta se k nám ještě vrátil a obdaroval nás obrovskými hnědými flísovými šálami s nápisem Elkford, za což jsem mu vděčná, protože šálu jsem použila jako vynikající ručník na vlasy.

Zítra nás čeká cesta až těsné před hranice s USA, kde následně nastane den D, kdy zjistím, zda jsou má víza opravdu tak moc platná, jak se píše v pasu.

Chčije a chčije

Podle předpovědi počasí ma pršet od teď asi napořád. Naštěstí nás začátek deště zastihl zrovna v infocentru, kde je teplo a wifi. Nejradši bych si vybalila spacák a zapíchla to hned vedle vycpanýho kamzíka. Měli bychom ale brzy pokračovat dál.

Včerejšek byl parádní. V Banffu jsme ještě potkali pár z Noveho Zelandu pokoušející se jet Great divide už podruhé. Minule skončili v půlce kvůli počasí. Potěšující zprávou bylo, že nikdy žadné medvědy neviděli a taky nikdy na cestu netrénovali. Podle četnosti tetování, měli na sobě vytetovanou celou mapu.

Tak jsme se vydali na cestu. Po počátečním šoku jak těžký jsou naše vodou a jídlem naložený brašny v terénu jsem si osvojila pár technik na tlačení kola. Hned na nultém kilometru nám hlásila cedule, že cesta je uzavřena a jinudy se jet nedá. Ale když i Kanaďani uzávěrku ignorují, proč ne my? Ve výsledku byl uzavřen jen jeden most přes řeku, která se nevím proč nejmenovala Ledová. Takže první brodění už máme za sebou.

Mapování je zatím lehký (dokonce i pro mě! no dobře, jenom jednou jsme se ztratili...), moc odboček tu není. Občas nerozumím mapovému slangu a občas šílím z toho, že mi nesedí vzdálenosti na tacháči a v mapě. Ale to se poddá.
Celou cestu lemovali krásné hory a jezera, které mi navozují pocity kvůli kterým tady vlastně jsem. Byla to pecka.
Dnes ale jedem jen v mracích a mapa nás provokuje výlevy jako: Následujících 9 mil si užívejte překrásných výhledů. Tak určitěěě..

Ráno přede mnou (dost daleko) po silnici najednou pelášil velkej černej pes. Počkali jsme až zaběhne do lesa a jeli dál. Jak tak koukám na ty vycpaný příšery tady v infocentru, byl to vlk (myslela jsem že jsou šediví). Ale prý se ho nemáme bát, naopak se bát o něj. Dřív tady všude bydlel, ale teď už tady všude bydlí lidi. Dohromady to nejde.

Tak teď už jen aby přestalo tak lejt a abych se zbavila mý klasický rýmičky a kašlíčku a jedem dál.

Konečně hory

Konečně jsme se doplazili do Banffu navzdory všem protivětrům. Důkazem jejich síly je fakt, že vedle mě poměrně dlouho letěl pták a téměř mi nestíhal. A důvodem není to, že bych rychle jako pták jela.
Dnes jsme naposledy sdíleli silnici s auty. Kompenzací nám byly krásná panorama-ta Skalistých hor, modrozelené řeky a jezera a těžařské megakomplexy.
V Canmore si Ondra zašel koupit teplý spacák, protože jako rampouch by měl výrazně sníženou pohyblivost. Popovídali jsme s majitelem obchodu, a po zmínce, že mám pracovní vizum do Kanady a chystám se sem vrátit, mi pohotově nabídl práci a dokonce to zřejmě myslel vážně. A já to asi vážně vezmu :) Poslal nás ještě za nedaleko žijící českou emigrantkou. Bohužel jsme se nedoklepali, takže překvápko nevyšlo.
Zítra tedy vyrážíme na první kilometry z plánované trasy. Snad sem tam někoho potkáme, protože to vnímám jako zatím nejlepší zážitky.
Na závěr ještě dvě fotky přírody a jedna ze základní školy. Ale tak kdo tenhle znak pro cyklostezku vymyslel?...

První den

Ondra dorazil do Calgary celý i s celým kolem, i přesto že na letišti v US zjevně prošlo zevrubnou kontrolou. Po krátkém spánku za zvuku letištních vysavačů jsme se ve 4 ráno jali dávat kola dobromady. Dorazily překvapivě bez újmy, jen já někde vytratila dva šroubky od předni brzdy. Po vlnité cyklostezce podél modré říčky jsme došlapali do centra Calgary s cílem prohlédnout si těch pár minimrakodrapů a v neděli sehnat šrouby do mých brzd. Místo toho nám kdosi přistavil do cesty staré rozmontované kolo obsahující přesně potřebné šrouby.
Následuje óda na Kanaďany, kterou si nemůžu odpustit. Nejen že se nás v kuse kolemjdoucí ptají kam jedeme, radí kde sehnat šroubky a jsoi extrémně ohleduplní na silnicích (vše vypozorováno jen za pár hodin v Calgary), ale poslední zážitek to vyzdvihl na ještě úplně jiný level.
Obědváme před obchoďákem, když k nám přijde sportovně vypadající chlapík a ptá se jako obvykle kam jedeme. Chlapík je velký cyklista a zná se s lidmi okolo každoročního červnového závodu The Great divide (to samé co jedeme my). Doporučí nám kde ještě v Calgary najít obchod s potřebami proti medvědům, popovídáme a zmizí jako pára nad hrncem. Za 10 minut je ale zpátky a obdarovává nás sprejem proti medvědům a profienergetickými tyčinkami. Už musí jít, jeho žena má dnes narozeniny. Náhoda, mám dneska taky narozeniny, prozrazuju. Chlápek opět mizí a po 10ti minutách se vrací s krabicí cupcaků jako dárkem k narozeninám jakoby jich už nebylo málo. Jmenuje se Wayne. Dal nám na sebe ještě kontakt pro případ, že bychom potřebovali s něčím pomoct. Bere si odkaz na můj blog a mizí. Hledáme obchod s potřebami proti medvědům, abychom koupili druhý sprej, ale ztrácíme se (sprej koupíme v Banffu) a tak vyrážíme směr Banff. Po cestě na razíme na Wayna na kole, který nás obdarovává ještě mariňáckou troubou proti medvědům. Peníze odmítá a uklidňuje nás, že v našem věku dáme Great Divide i bez tréninku.
Tímto děkuji Waynovi nejen za jeho dary, podporu a pozvednutí nálady do nevídaných výšek, ale taky za inspiraci jak by to mezi lidma mělo chodit.
At this point I'd like to thank Wayne not only for his gifts, support and cheering us up, but also for giving us a great inspiration of what to extent people can help each other and get along. Thanks, Wayne!

Po krátké opravě Ondrova defektu a dlouhém bloudění jsme se dostali na silnici vedoucí do Banffu. Ačkoliv šlo o méně frekventovanou a o to delší variantu cesty, tak provoz za městem kde je to snad ještě dálnice byl prostě šílenej a protivítr ještě šílenější. Před setměním jsme to zapíchli u silnice (všechny pozemky jsou tu privátní) na půlce cesty do Banffu. Silnice je tu už málo frekventovaná a hory na obzoru se rychle blíží.

Z letiště

Po dvou dnech cestování konečně ležím na lavičce na letišti v Calgary. Teoreticky jsem omládla, v Čechách už bych totiž slavila 25. narozeniny. Tady se ale stále nacházím v mém prvním čtvrtstoletí, i když pocitově bych to momentálně viděla na čtvrtstoletí úplně jiné.
U nohou mi leží krabice s rozmontovaným kolem. Podle instrukcí všech zasvěcených se hlavně nemám pokoušet smontovat kolo sama. Pravděpodobně by tím utrpělo větší škody než při pádu ze zavazadlového prostoru (což se doufám taky nestalo).

Čekám tedy na Ondru, který absolvuje cestu ještě delší a doufám, že se mu též podaří přesvědčit kanadské imigrační o tom, že jsme nepřijeli hledat zlato (i když na to vypadáme), nýbrž plánujeme sjet cyklostezku The Great Divide Route. Ta vede z nedalekého Banffu do Antelope Wells na hranicích US s Mexikem. Říká se, že je nejdelší namapovanou terénní cyklostezkou na světě (cca 4500 km). Mně spíš zaujalo, že má být nejkrásnější. To první nej se stále snažím vytěsnit.
Křižuje několikrát rozvodí amerických řek západ-východ a o příležitosti na kochání by nemělo být nouze. Něco mi ale říká, že čísi tvrzení, že ze severu dolu na jih je to vlastně pořád z kopce, bohužel asi platit nebude.

Zpátky domů poletíme z El Pasa přesně za dva měsíce. Do té doby zkusíme ujet co se dá. V rámci příspěvků na blog se budu snažit chrlit pocity (depky nevyjímaje) a zážitky vám, které by to mohlo zajímat. Předesílám, že psaní jsem před odjezdem moc netrénovala, ostatně stejně jako ani jízdu na kole.

O trase: http://www.adventurecycling.org/routes-and-maps/adventure-cycling-route-network/great-divide-mountain-bike-route/