Po dvou dnech cestování konečně ležím na lavičce na letišti v Calgary. Teoreticky jsem omládla, v Čechách už bych totiž slavila 25. narozeniny. Tady se ale stále nacházím v mém prvním čtvrtstoletí, i když pocitově bych to momentálně viděla na čtvrtstoletí úplně jiné.
U nohou mi leží krabice s rozmontovaným kolem. Podle instrukcí všech zasvěcených se hlavně nemám pokoušet smontovat kolo sama. Pravděpodobně by tím utrpělo větší škody než při pádu ze zavazadlového prostoru (což se doufám taky nestalo).
Čekám tedy na Ondru, který absolvuje cestu ještě delší a doufám, že se mu též podaří přesvědčit kanadské imigrační o tom, že jsme nepřijeli hledat zlato (i když na to vypadáme), nýbrž plánujeme sjet cyklostezku The Great Divide Route. Ta vede z nedalekého Banffu do Antelope Wells na hranicích US s Mexikem. Říká se, že je nejdelší namapovanou terénní cyklostezkou na světě (cca 4500 km). Mně spíš zaujalo, že má být nejkrásnější. To první nej se stále snažím vytěsnit.
Křižuje několikrát rozvodí amerických řek západ-východ a o příležitosti na kochání by nemělo být nouze. Něco mi ale říká, že čísi tvrzení, že ze severu dolu na jih je to vlastně pořád z kopce, bohužel asi platit nebude.
Zpátky domů poletíme z El Pasa přesně za dva měsíce. Do té doby zkusíme ujet co se dá. V rámci příspěvků na blog se budu snažit chrlit pocity (depky nevyjímaje) a zážitky vám, které by to mohlo zajímat. Předesílám, že psaní jsem před odjezdem moc netrénovala, ostatně stejně jako ani jízdu na kole.
Žádné komentáře:
Okomentovat