Montana

Psaní knedlíků začíná být s přibývajícími kilometry těžší a těžší. Když už se mi večer podaří po klasickém boji se zipem zapnout spacák, jakmile sáhnu po deníku, je najednou ráno a musím jít zas šlapat.

V pátek se nám podařilo přejet hranice s USA, a to sice legálně, ale za poplatek (či úplatek) šesti dolarů, zřejmě za vzhled. Ocitli jsme se v Montaně, zemi nekonečných žlutých luk, voňavých borovic, krásných koní a malých holčiček s růžovými klobouky. Vyjeli jsme tak na chvíli z toho nečasu, slunce nás prohřívalo a já si pro změnu lačně nechávala pálit svou bílou kůži. Utábořili jsme se v jediném neoploceném lese, který jak jsme brzy zjistili hlídali místní koně. Po zběžné prověrce nás nechali dál vařit si večeři, a to extra delikatesní - míchaná vajíčka (ano, vezli jsme s sebou vajíčka). Ondra na svém vlastnoručně vyrobeném dřívkáči klohní jídla jak z Alkrónu, díky tomu se ještě držím v sedle.

Další den už nás přešel úsměv, když jsme začali stoupat na další přechod rozvodí, tentokrát nižšího, za to však hutnějšího. Překvapivě dlouho jsme se drželi v patách nadupaných Angličanek z minula způsobem 'šlapem a neděláme přestávky', narozdíl od nich, které už pár hodin odpočívali po výkonu v kempu. Z holek se vyklubaly ultramaratonkyně jezdící i natěžko kole. Mají za sebou přejezd Jižní Ameriky a dalších šílených věcí. Po mém vyzrazení, že tohle je poprvé co jedu natěžko, nedokázali zakrýt zděšený výraz a snažili se to zakecat tím, že vypadám tvrdě. Je pravda, že v těch děravejch elasťácích po bráchovi vypadám dost krutě.

V horách jsme se najednou ocitli v teplotách mírně nad nulou a znovu na území medvědů. Tentokrát se mi podařilo jednoho černého medvěda zahlédnout z dálky hluboko dole v údolí jak rychle peláší pryč. Je dost možné, že i na tu dálku slyšel mou rolničku na medvědy. Naštěstí pro můj klid nikde nejsme sami, nejen že jsme potkali další dvě dvojice jedoucí Great divide, ale na všech horských cestách se navíc prohání Amíci na motorkách, čtyřkolkách a autech zásadně naložených loděmi (netušíme kam je vozí, asi na čerstvý vzduch). Zvýšený ruch kolem zapříčinil i můj první pád, který by se ale dal popsat jako líbezný skoro až s prvky baletu, kdy jsem sebou po otočce o 270º prostě plácla o zem a vůbec nic se mi nestalo. Takže je to 1:0 pro mě. Pevně doufám, že se Ondra dobrovolně vzdá.

Zítra musím jen ve městě pořídit novou pumpičku, ta stará má tu kouzelnou vlastnost, že po notné době pumpování se z duše vyfoukne i ten poslední doušek vzduchu a nevyhnutelně tedy vznikne vakuum.

A pak dál, dál směr jih.
O tom, jak jsme se naivně podívali do dalších map, abychom zjistili co nás čeká za kopečky, zas až příště.