Badlands aneb V trní

Nacházíme se v Silver City, 200 km od cílové hranice s Mexikem. Po zkušenostech z uplynulého týdne nechci dělat ukvapené závěry, ale to už dáme! Jediný co mě teď drží v sedle je představa, jak se moje ruka už už dotýká hranice a očekávání zatím neznámých pocitů, které se dostaví. Jedno vím jistě, bude to slzavé údolí, a to mi zrovna došli papírové kapesníčky.

Za celý týden jsem nafotila zoufale málo fotek, protože toho zaprvé nebylo moc k focení a zadruhé, zřejmě už tu krásu kolem přestávám vidět, protože toho už mám plný nášlapy. Brouzdali jsme se většinou téměř neobývanými pustinami, kde se ale čas od času zjevil nějaký člověk, který na mě bez výjimky udělal něčím dojem. Místo nezáživné a místy neúprosné přírody jsem se přeorientovala spíš na milá náhodná setkání, a i když jich bylo pramálo, každé z nich mě popohnalo dál.

Z Cuby, odkud jsem psala posledně, jsme byli předpovědí počasí nuceni vzít dvoudenní asfaltovou alternativu do většího města Grants. Nakonec jsme ani moc nezmokli, za to vítr byl tak silný, že mě několikrát sesadil z kola, i když hlavu mi nakonec neutrhl. Kolem silnice nebylo vůbec nic, jen bordel, pár chatrčí a štěkajících psů. A tak, když se vítr změnil na čelňák a nebylo možné pokračovat, byli jsme šťastni, že jsme narazili na normální dům, za kterým se dalo schovat. Kde se vzala, tu se vzala, byla tam oční a zubní klinika. Rozvalili jsme se před vchodem a brzy jsme se uhýbali zatoulané sestřičce, která byla v polích lovit signál. Sestřička, mladá hezká dívka s copánkem po boku hlavy, mě zaujala hned po první větě klidem a zvláštní energií, kterou vyzařovala. Byla mimochodem prvním člověkem, který se nestyděl zeptat, kde leží Česká republika, což se cení. Někde blízko se tu narodila, a poté co ve městě dostudovala, rozhodla se sem vrátit a splácí teď půjčku na studium. Mluvila o té šílené pustině s nenapodobitelnou láskou a zároveň odpuštěním za její vzhled. Krátce poté procházela pacientka a prohodily spolu pár slov v neznámé řeči. Musela jsem se zeptat. Byla to řeč kmene Navaho, my se nacházeli na jednom z kousků země, která jim zbyla a já navíc v sedmém nebi. Po sestřičce přišla další návštěva. Ze dveří se vyvalil Navaho hromotluk v tričku a čepici s nápisem Security a oznámil nám, že je securiťák. Už jsem se jala vysvětlovat a omlouvat se, za to že jim blokujeme vchod a krademe elektřinu, když roztáhl pusu od ucha k uchu do úsměvu a ukázal nám své téměř bezzubé dásně jako správná kovářova kobyla. Přišel si s námi samozřejmě jen přátelsky pokecat...

Od Navahů jsme to dokouleli do města Grantsu, které se pyšní přezdívkou "dřívější hlavní město uranu", takže to byla velká paráda. Pastevec kmene Navaho tu kdysi dávno objevil uran a nastartoval tím zdejší uranovou horečku. Jak takový Navaho pastevec pozná, že zrovna kopnul do hroudy uranu je od té doby předmětem mých úvah. Do Grantsu jsem se těšila na legendární silnici č. 66, pojmenovanou Steinbeckem "matka silnic", kolem níž bylo dříve spousty stánků a obchůdků se vším možným i nemožným včetně umění a byla zřejmě jakýmsi novomexickým boulevardem. Dnes tu není nic. Jen prach, špína, autoservisy a domy s vymlácenými okny se zašlými nápisy připomínajícími dávnou slávu. A proto na fotce není 66ka, ale radši já s cedulí. V kempu v Grantsu jsme se s Ondrou oba lekli zrcadla, které podle všeho bohužel nebylo zeštíhlující a po dvou týdnech jsme se osprchovali. Shodou okolností mě tam opustil i ten roj much, který si mě tak oblíbil. V kempu jsem zažila ještě jedno zvláštní setkání s mladým klukem s mexickými kořeny, který přijel uprostřed noci a při ranním setkání mi na první pohled nebyl vůbec sympatický. Na druhý pohled se ukázalo, že se nachází na jedné velké křižovatce. Stěhoval se do Miami. V menším autě měl veškeré své věci a psa a jel vstříc novému životu. Byl to bývalý voják, byl v Afghánistánu, na víc jsem neměla odvahu se ptát. Štěstí jsme si vzájemně přáli asi padesátkrát.
Náš průvodce nás hodně vystrašil, a tak jsme nakoupili nejen jídlo na dalších šest dní v pustině (domnívali jsme se, že v poušti), ale i další lahve, celkově 9 litrů každej, s tím, že voda se dá doplnit u větrných mlýnů, které ze země tahají vodu do napajedel pro krávy. Kolo se prohýbalo a zdálo se, že už si nebylo kam sednout. Vyrazili jsme tentokrát po předepsané cestě, míjejíc asfaltovou alternativu, což se až další den ukázalo jako osudové. Jediným pozitivem byl průjezd parku s názvem El Malpaís (Badlands), lávové krajiny s desítkami kráterů. Jednu ze sopek jsme navštívili, kuriozitou byla jeskyně kousek od sopky, kde se díky lávové izolaci zakonzervoval led starý 3400 let. Kurioznější mi připadala jeho zelená barva. I v tak černé a neúrodné krajině se sem tam vyskytl nějaký ranč a s jedním rančerem jsme se seznámili po ránu, když k nám přijel na čtyřkolce. Chyběl mu jen kůň místo čtyřkolky a byl by to pravý cowboy jak z plakátu. Kožený klobouk do čela, drsný obličej, stále něco přežvykující a při hovoru si pravidelně odplivával na zem. Umět flusat jako on, tak to dělám taky tak. Ze svého pozemku nás nevyháněl, nýbrž hledal ztracenou krávu. Má jich přes 700 a už od začátku září je nahání dohromady, aby je zazimoval. Cyklistů na Great Divide Route tady nikdy moc neviděl, spíš jen motorkáře. A my se vzápětí dozvěděli proč... Tolik trnů naše pláště ještě nezažili. Když jsme po pár hodinách napočítali v průměru deset trnů v každém plášti (ne všechny to dopíchli až do duše), začali jsme lepicí náplasti půlit. I to bylo málo, takže jsme pod heslem "Ať zhynu, jestli ustoupím" rozstříhali mou náhradní duši děravou jako řešeto a jali se lepit duši duší. Úspěšnost zalepení rozhodně není stoprocentní, a tak jsme následující čtyři dny strávili jízdou na poloufouklých kolech, neustálým lepením a dofukováním. Na pravačce teď pozoruju zárodek bicáku. Navíc jsem se modlila, aby mi zákon schválnosti neutrhl ventýlek, což by byl bez náhradní duše totální konec. Ventýlek se z poloviny utrhl po dvou dnech. Ondra se ho pokusil přilepit rychlolepidlem a šli jsme radši spát. Před spaním jsem se upravila a nachystala si čisté tričko, aby můj budoucí zachránce, kterého si stopnu, nemusel jet s otevřenými okýnky a hlavou venku. Začala jsem se na stopa hrozně těšit, měl to být další zážitek do sbírky. Ráno jsem přišla ke kolu a ventýlek zázračně držel. Po kilometru jízdy bylo kolo opět prázdné, jak povolila dušová náplast, ale ventýlek držel. Ondra opět zalepil duši, sebe a všechno kolem rychlolepidlem a jeli jsme dál. A jak nás celou tu dobu nemíjela vůbec žádná auta, bylo jasné, že ventýlek musí vydržet, protože v tomhle místě se stopovat nedalo. Z kopce jsem jezdila stylem 'smrt v očích a rychlost na tachometru 5'. Jako trest za to, že jsem se těšila na stopa, jsme jeli nejpekelnější kopce v pekelným vedru a celý den jsme pekelně často dopumpovávali poloufouklá kola vlastní vůlí. Nechápu jak jsme to dokázali, ale po nezměněné trase jsme to dokouleli až na asfalt, odkud už to bylo jen 60 km do Silver City a zapíchli jsme to tam. Ráno jsem ovšem vyzvrátila celou snídani a bylo jasné, že i po silnici to bude pro mě nedobrý den. Od Colorada mě občas zlobí můj notoricky slabý žaludek, a z jídla, které bývalo největší odměnou, se stal jeden z největších nepřátel. Několik prvních kilometrů po asfaltce jsem uvažovala, zda v případě, že do Silver City dojedu stopem, to budu vnímat jako kapitulaci a nebo jestli je hloupost zbytečně se trápit. S rozhodováním mi pomohl ventýlek, který se nakonec urval. Vhodných aut ke stopu moc nejelo, ale po půl hodině se mi podařilo zastavit dodávku FedEx, ze které nevylezl Tom Hanks jako v Trosečníkovi, nýbrž dva milí Mexicanos, kteří mě přiblížili na další křižovatku. Odsuď jsem stopla Němce, bývalého supermoto závodníka. Nutno říct, že jsme spolu absolvovali dvacet mil serpentýnami, které jel taky jako o závod, ale můj žaludek obstál v té těžké zkoušce a podařilo se mi i zamávat Ondrovi, který to chudák šlapal na kole. Jako poslední mě vezl slušný pán, profesor na univerzitě, který mě hodil až před bike shop, tam jsem následně vykoupila oddělení duší a lepení. Svou ulepenou duši si asi nechám na památku zarámovat a pověsit jako umělecké dílo.
Mezi další zvláštní setkání z celého týdne pak patří třeba paní, která jak sama říká: "ilegálně adoptovala dálnici" a ve svém volném čase chodí kolem silnic v sousedství a sbírá odpadky (už měla tři plný pytle), dáma vypadající jako ta žena, co žila s gorilami, která na koni za 6 měsíců přejela US a 2 měsíce se plavila sama někde po mořích a já nevím co ještě, pán který nás ve vedru obdaroval ledovým pivem a RedBullem a nutil nám k tomu gin nebo původem Švýcarka, která před lety emigrovala sem (nad čímž nám zůstává rozum stát) a která se mě postupně čtyřikrát zeptala jestli jsem si vědomá toho, že tam kam míříme vůbec nic není a nutila mi jídlo, a dalších několik skvělej lidí a setkání, díky kterým má stále cenu pokračovat.

Po zuby vyzbrojeni lepením na kolo se teď chystáme konečně do opravdové pouště a konečně na konec, tedy na hranici s Mexikem, kterou protneme buďto v Antelope Wells nebo v Columbusu. Hranici si představuju dost dětinsky jako plot, přes který se valí vlna mexičanů. Jak vypadá doopravdy, si snad brzy objasním. A pak je to ještě kus do El Pasa, ale ten už pojedu s písní na rtech.