Borůvkový knedlíky: Zpátky na kanadské borůvky

Už osm měsíc žiju v Kanadě. Když píšu "žiju", zní to divně jako bych sem emigrovala, ale já nemůžu napsat "jsem"nebo "nacházím se'', já tu fakt žiju, dejcham tu a vypouštím tu do atmosféry svůj oxid uhličitej. Osm měsíců jsem se chystala napsat další knedl a několik jich tu leží rozepsanejch splesnivělejch. Ta správná pobídka/motivace dorazila nedávno v podobě Dopisu. Kamarád házel každý listopadový den své myšlenky na list papíru a na konci měsíce je všechny poslal směr Kanada, za což Ti opět neskonale děkuju! Ty myšlenky jsem rozbalila u regálu s mletym masem, kde jsem osolila pár balíčků vepřového, pak mi ale došlo, že kamarád je vegetarián, a tak jsem šla radši brečet do zeleniny k rajčatům. V tu chvíli jsem věděla, ze vám musím fakt konečně napsat. Takže píšu. A odprostím se od toho co píšu a jak to píšu, nebudu od sebe očekávat žádný padající moudra, protože pak bych zas nic nenapsala. Jo, tyhle pravidla hry jsem napsala hlavně pro sebe, ale zbytek bude hlavně pro vás.

Žiju v Canmore. Canmore leží v Canadian Rockies. Canadian Rockies jsou hory. Můj počáteční plán upíchnout se v Banffu, slavném turistickém centru ve Skalistých horách, jsem zavrhla po třech dnech v tamním hostelu, kde mi došlo, že pro tohle město nejsem dostatečně cool, jsem stará a málo hulim. A tak jsem svůj kufr odtáhla o 20 km dál, do Canmore, s lákavou vidinou nudy a šedi. Stálo to za to. I když nuda tu není a šeď je jen na majestátních vrcholech všude kolem.

V Canmore jsme před rokem a půl kupovali spacák po první chladné noci na naší cyklocestě k mexickým hranicím. Majitel obchodu mi tenkrát ledabyle nabídl práci, prej se mam vrátit, až to dojedeme. Asi nečekal, že mu o rok později vážně zaklepu na dveře, příště snad bude vážit slov. V tom obchodě už pár měsíců pracuju.

Nebyla to ale má první práce. V horách je totální nedostatek ubytování, takže pokud nemáte kontakty, budete pravděpodobně muset začít hledat práci se staff accommodation (ubytování pro zaměstnance). Začala jsem tedy pracovat jako recepční v hotelu. Vydržela jsem to do té doby než jsem se řízla o papír. V tu chvíli mi totiž došlo, že zas dělám kancelářskou práci, a toho jedinému jsem se chtěla vyvarovat. Tak jsem přešla dobrovolně na housekeeping (pokojská) a s vášni jsem se vrhla na mytí hajzlíku, kde je výsledek vaší práce vidět (i cítit) okamžitě. Mí bývalí spolubydlící zaručeně neuvěří, že postel dokážu ustlat takto:

Moje tehdejší rozpoložení totálně vystihovala magnetka, kterou jsem našla na lednici ve staff roomu. Ta magnetka vypadala takto:

Ale popravdě bych umývat hajzlíky a stlát postele dlouhodobě asi nevydržela (tímto smekam klobouk přede všemi, kdo tak činí už pár let a dělají tak z jednoho jediného důvodu, a tím jsou kanadská víza). A tak jsem začala hledat soukromé ubytování. Díky neuvěřitelnému štěstí a příslibu pravidelného pečení dortů jsem našla podnájem u dechberouce hodné rodiny. Jedinou nevýhodou je stejně dechberoucí kopec, na kterém bydlíme, a který jsem cele léto šlapala na kole. Vedle nás bydlí kanadská olympijská vítězka a já se domnívám, že mi bude stačit na kole domu v krosně vyvézt už jen pár nákupů a jsem na olympiádu taky zralá. Teď v zimě si ale vozim zadek v autě. Po ubytování u bývalého zaměstnavatele se mi nestýská, tedy až na některé absurdní momenty jako třeba ten, když ráno uklouznete na kuchyňské podlaze, protože ji někdo v neřízeném amoku celou posel vytrhanými stránkami z bible. Starý zákon není protiskluzový.

Mí noví domácí jsou altruisti, takže jediné překážky, které na mě po ránu čekají na kuchyňské podlaze bývají ve formě neznámých chrupkajících bezdomovců. Já se snažila adoptovat svého bezdomovce, jmenuje se Josh. Josh je hodně zvláštní, je hrozně obrovskej, má velké potíže s mluvením, je indián a potkala jsem ho před supermarketem. Josh vlastní pouze obrovský foťák a prodává své fotky kolemjdoucím. Koupila jsem tu nejkrásnější za drobné a pár plzní. Od podzimu se Josh už neozývá, tak jen doufám, ze kočuje teplejšími krajinami a je mu dobře. Osobně si ale myslím, že ho někde odchytil a domestikoval National Geographic. Takhle místní údolíčko vyfotil Josh:

Tenhle odstavec se bude těžko psát, jelikož má být o Claudovi, což je můj současný šéf. Těžko se dá totiž popsat, jak moc mi pomohl, jak moc mě inspiruje a jak moc si ho vážím. Kdybych psala na papír, snad by se to dalo popsat vyrváním srdce a obtisknutím ho na papír. S počítačem mi to ale nejde. Takže to přeskočím a prostě jen napíšu, kde pracuju. Pracuju ve Switching Gearu, což je obchůdek kam lidi nosí věci na sport, které už nepotřebujou a jiní je tam chodí kupovat. Recyklace. Obchůdku se daří dobře, protože Canmore a okolí je Mekkou sportovců, profesionálních, amatérských, příležitostných, lidi co mají rádi hory, a do těch je třeba pořídit si nějakou výbavu. Jak tak pozoruju naše zákazníky, mám takový pocit, že hory k sobě vábí docela dobrý lidi. A nebo hory dělaj z lidí docela dobrý lidi? Ze začátku jsem měla nepřekonatelný ostych mluvit s profi atletama než mi konečně došlo, že to nejsou nadlidi, ale lidi, dost milí lidi. I když občas dost čumim, co všechno dokázali. Nedávno mi v tělocvičně na lezecké stěně vtipná postarší paní úporně pomáhala s testem jištění a mým strachem z výšek a pár dní na to přijde k nám do krámu a já podle jména zjišťuju, že je to první Američanka, která vylezla na Everest. Načež když jí podávám štafle, aby si mohla pro něco vylézt, ptá se mě jestli jsem si jistá, že to s těma štaflema zvládne? Vážně? Těžko se taky nesmát, když chci po Ivanu Babikovovi, aby mi pro vydání šeku ukázal občanku, protože mu nevěřím, že je to ten slavnej běžkař. A tak dál, a tak dál. Před pár týdny k nám zavítal i pro mě nezapomenutelný týpek, který je na cestě kolem světa bez pomoci jakéhokoliv motorizovaného prostředku, propaguje tím udržitelný rozvoj. Z druhé strany Kanady tak už dojel na rukošlapacím kole, ale aby to neměl jednoduchý, 10 kiláčků odskákal na pogosticku, což je taková ta skákací tyč, která z vás za deset minut udělá rozbitej krasohled. Z Canmore jede k pobřeží na lyžích jako teprve druhý člověk v historii, ale jak tak koukam na jeho Facebook, opět si cestu upgradoval, protože z Canmore odjel na kole s lyžema na zádech a řeky dává na kajaku, cestou ještě stačí propagovat jeho projekt na školách, asi že toho nemá dost. Kdybyste mi nevěřili, tady je jeho stránka Routes of Change.

Nikdo z těchto lidí se ale necejtí bejt tak velkej, aby vám dal pocit, že jste malej.

Teď by se slušelo napsat něco o horách. Hory tu jsou hlavním tématem. Hory jako cíl hikerů, lezců, lyžarů, sportovců, hory jako domov divoké zvěře, hory jako zdroj neviditelné energie, hory jako místo rozloučení sebevrahů, hory jako naleziště fosílií, hory jako neokoukatelný obraz, hory jako inspirace umění, hory a respekt, hory a štěstí, hory a smrt.

Snažim se nikdy nezapomenout na moment, kdy jsem přiletěla do Calgary, autobus mě vezl směrem Banff a já jako pominutá v úžasu lítala z jedné sedačky na druhou a zdálky fotila zasněžené hory nedbajíc, že půlku fotky zabírá dálnice. V tu chvíli by mě ani ve snu nenapadlo, že na takové hory se dá vylézt, a že se brzy budu dívat dolu z jejich vrcholků. Šuplíček se vzpomínkou na tenhle autobusový zážitek mě zachraňuje od toho, aby mi to tu kdy zevšednělo.

Hned poté co jsem se usadila, jsem utratila veškeré přivezené úspory za nové kolo a začala sjíždět místní singletracky, na kterých jsem mimochodem zjistila, ze jsem nejhorší cyklista z Canmore. Děti starší pěti let i babičky mladší sedmdesáti let si tu dávaj skokánky a provazové lávky jako by se nechumelilo. Já, navyklá na svou třicetikilovou nálož za zadkem se radši držím při zemi a dodržuju i adekvátní rychlost. Mimochodem na kole i na běžkách postupně a úplnou náhodou objevuju dílky trasy, kterou jsme před rokem s Ondrou jeli, stylem: "tady jsme se ztratili", "tady jsme viděli vlka", "tady jsme kempovali" a v neposlední řadě "tady jsme se zase ztratili". Pravda je, že singletracky jsou tu super peckový, jenže já brzy objevila hikování a kolo se od té doby moc nevyvětralo. O zážitcích z hikování bych mohla napsat celej román, takže to nechám jako téma na příští knedl a namísto toho sem na konec naházím nějaké fotky.

Teď ale zrovna nejsme uprostřed hikovací sezony, nastal čas permanentní kapičky u nosu a unudlených rukávů. Jsem prakticky neustále v práci, jelikož jsme se ocitli pod nájezdy nadržených lyžařů dychtících po různých druzích klouzání se po všudypřítomném sněhu. V dobách volna brázdím stopy na běžkách-klasičkách nebo se válím po zemi na skatech (věděli jste, že se na nich po pádu nedá zvednout ani když vám pomáhají dva lidi?) a zakoupenou permici na sjezdovku mám jen na výstavce, bojim se totiž, že mě na sjezdovce potká někdo ze zákazníku a zjistí, že vlastně neumím lyžovat. A tak jsem se radši začala učit z toho těžšího konce…na skialpech.

Přesněji, Claude mi dohodil nejlepšího učitele lyžování v údolí, a tím je přibližně osmdesátiletý "Bucky", místní lyžařská legenda a osobnost. Bucky vyprojektoval tři ze zdejších lyžařských center, přežil rakovinu, miluje čokoládu a asi polovina kloubů v jeho těle je umělá. Myslím, že až Bucky už nebude moci lyžovat, nebude mít důvod na tomhle světě déle setrvávat. Na první výlet vzal mě a svého vrstevníka Davea, též skialpového začátečníka, v den, kdy Buckyho ženu měli pouštět z nemocnice po operaci. Smysl mé otázky, jestli to radši nechce zkrátit a vrátit se dřív kvůli ženě, myslím vůbec nepochopil. Naopak na moji další otázku, jestli někdy jezdí i v noci, odpověděl, že jen vynuceně, což později ukázal na názorném příkladu, když jsme sjížděli už za tmy bez čelovek lesem zpátky k autu. Cestou jsme zažili malou ''operaci'' Buckyho puchýře, jelikož umělé klouby asi nejsou tak ohebné, celou proceduru jsme vykonali s Davem uprostřed lesa, kam nás Bucky zatáhl jako na ideální operační sál. Odměnou nám bylo uznání, že na tom vejletě taky k něčemu jsme. Po cestě zpět (samozřejmě už za šera) Bucky znenadání vytáhl z batohu obrovskou pilu a nařídil ještě odstranit obrovský borovicový kmen padlý přes cestu. Přepilovat obří kmen a odvalit ho z cesty pryč, a to vše v lyžácích v hlubokém sněhu není žádná sranda. Hoši mi ale fandili a díky komplimentům o silných krásných mladých ženách nakonec docílili toho, že jsem kládu odklidila. Po cestě dolů ve tmě jsem ještě párkrát posbírat Dava a sebe samu ze země a pak už jsme dorazili kupodivu všichni ve zdraví zpět k autu. Nutno říci, že podobné zážitky nejsou na výletech s Buckym ojedinělé, v převazování puchýřů už jsem profík, což je skvělý, protože to samé praktikuju i na svých nohách. Těžko říct co přijde príště, protože Bucky nosí v náprsní kapsičce nůž a s oblibou říká, že jestli se stane něco hroznýho, tak si prostě prořízne hrdlo, pričemž mi ale ještě ukazuje, kde na jeho těle najdu klíčky od auta.

Doufám, že to celé vyznělo v tom správném smyslu, že vlastně miluju výlety s Buckym, proto si vysloužily celý odstavec. Mimochodem tohle je Bucky a Dave:

Snad je z toho celýho textu taky poznat, že tu mam buď mega štěstí na lidi, a nebo je jich tu prostě většina tak skvělá. Díky všem! (Teda minimálně místním Čechům, kteří si tohle můžou přečíst). Pozoruju ale taky, že když člověk cestuje sám, mnohem víc lidi se mu snaží pomáhat. To je ale další téma na příště. Pro začátek by to co délky textu stačilo.

Mějte se rádi! Peace... T.

PS Ještě vzkaz pro holky: dřevorubci tu vymřeli :(

Mt. Assiniboine - Matterhorn of the Rockies