V umyvadle bez vody

Od posledního knedlíku uběhlo moře času i mil. Na vině ale není moje lenost, projížděli jsme totiž nejopuštěnější částí celé trasy, alespoň podle tvrzení našeho průvodce.

Počasí jsem minule trochu zakřikla. Následující dny nás to několikrát spláchlo, ale vždy zas usušilo, aby nás to mohlo spláchnout znovu a zabubnovat si do našich helem pár kroupami. V lese nás dokonce přepadla taková bouřka s krupobitím a vichrem, že kolem nás padali staré soušky. Nedalo se dělat nic než si nechat helmu na hlavě a spucnout čokoládu od firmy Hershey's na uklidnění (o sponzorské dary se přihlásím co nevidět). Po šťastném návratu na silnici jsme potkali cyklocestovatele samotáře, který mi se zálibou vyprávěl historky na téma cyklista versus grizzly, s pobavením sledujíce můj tuhnoucí výraz. Pak píchnul. Dobře mu tak. Nechala jsem ho tam a jela vstříc blížícím se bezmedvědím krajům, kde už se nacházíme.
Po vyjetí z Teton parku jsme celkem s chutí vyšlápli dva kopečky s krásnými výhledy na lysé hory a kvečeru na vrcholu jsme se nechali zlákat cedulí 'Cyklisté Great Divide Ride vítáni'. Tento marketingový trik nás po výšlapu natolik zmátl, že jsme nedbali na výstrahy v mapě, že tento ranč nenabízí kempování a slepě jsme následovali několik cedulí celou míli mimo trasu. Na místě byl hotel a hospoda. Zkušený hospodský okamžitě pochopil naši finanční situaci a nabídl k ubytování travnatý plácek přímo před hospodou. Na oplátku jsme si dali pivko a naši první večeři v restauraci. Z jídla si nic nepamatuju, opustila jsem zemi a ocitla se v nebi (na fotce níže už vidím světlo na konci tunelu, jo a možná je foto vzhůru nohama, nehýbněte si s krkem).
A tak jsme se řítili dál Wyomingem do Pinedale, města kovbojů, komárů a legendárních pitek s Calamity Jane. Těšila jsem se na návštěvu místního muzea 'Muže z hor' věnovanému místním ostříleným tvrďákům (o Indiánech bohužel nikde ani zmínka), kde mají mimo jiné i flintu Jimiho Bridgera (ten z písničky, co měl v noci sen, pod sedmou kavalérií jak krví rudne zem). Do cesty se nám ale postavila pro mě nejnebezpečnější překážka - supermarket. Podařilo se mi tady pochopit instinkty věčně hladového psa. Takový pes přijede k obchodu s jídlem a musí za každou cenu sežrat všechno, co se nedá vzít s sebou: litr Coly, půl litru kakaa, pytel chipsů a jogurt. Pojem 'vyhozené peníze' pak nabývá nových rozměrů. Pes přesto dobře ví, že se ani příště neponaučí. Muzeum Muže z hor se nacházelo až za supermarketem a v kopci. Prostě to nešlo...
Prohnali jsme se alespoň Divočinou Jimiho Bridgera a překročili několik pasů využívaných Indiány po možná tisíciletí a evropskými emigranty po desítky let v 19. století. Cesta je údajně lemovaná hroby mormonů, kteří zemřeli žízní nebo chladem na cestě do Utahu a Oregonu. Na této opuštěné cestě se jednou takhle ráno při snídani zjevil školní autobus, což ve mně vzbudilo podezření, že děti tady kolem bydlí někde v dírách.
Směřujíc do Atlantic City bylo mi divné, že do slavného města kasin nevede žádná vyasfaltovaná silnice. Šlo o další město duchů, prakticky polomrtvý skanzen připomínající zkrachovalou slávu zlatých dolů.
Na závěr jsme se dostali až do té opravdu nejpustší části s názvem Great Divide Basin, což je v překladu pánev, ale významově je příhodnější slovo umyvadlo. Je to rozsáhlé místo, odkud voda neteče ani na západ, ani na východ, neteče tu vlastně vůbec a dešťová a sněhová voda a naše loužičky se prostě vypaří. Po sjetí z okraje umyvadla dovnitř připomíná toto místo svým povrchem připálený pizza chleba, občas nějaká boule, spálenina nebo vypouklina, jinak jen zvrásněná placka kam se podíváš (výběr objektu k přirovnání není náhodný). Zažila jsem tu zvláštní pocit nepopsatelného typu, ale přesto se o popis pokusím. Jako když v Čechách koukám na louky, pole a lesy okolo a cítím pod nohama půdu domova, tady jako bych pod sebou cítila úplně celou planetu, snad jako když se kosmonaut divá na Zemi zvenčí a vnímá ji jako celek. Byla to nádhera. Ten pocit mi zkazila až menší ropná rafinérie a uranové doly.
Socializovat se v této oblasti se nám z pochopitelných důvodů příliš nedařilo, ale potkali jsme náhodou tři cyklisty asi v předdůchodovém věku, britský pár + samotáře z US, se kterými jsme se nějakou dobu snažili udržovali tempo. Povídali jsme až do doby než přišla klasická otázka: "A jak dlouho jste na cestě?". "Tři, čtyři týdny, a vy?" odpověděla jsem a připadalo mi to jako hrozně dlouhá doba. "Asi tak dva roky," zněla odpověď, po které jsem zapomněla šlapat a konverzace tím na chvíli skončila. Poté co jsem je zas dohnala, dozvěděla jsem se, že Great Divide trasu jedou už podruhé, ale pokaždé od Aljašky až do Chile, taky sjeli (radši nevědět kolikrát) Asii a Austrálii, na Evropu jsem se ani neptala. Z jejich na první pohled otřesných kol jak z Tesca se vyklubaly speciálně zkonstruované pojízdné domovy, na kterých vlastně bydlí. O slavném páru, který tuto dlouhou variantu trasy jel, jsem četla a na dotaz jestli to náhodou nemůžou být oni, odvětili, že je to dost možné. Určitě to nejsou jediní takoví blázni pod sluncem, ale jako první věc zítra na wi-fi si Sarah a Davida vygoogluju.
Dnešní den v umývadle nebyl tak příznivý. Nepršelo, ale dopolední teplota 4º přes den klesla na 2º a hlavně odpoledne přinesla silný studený vítr. Nebyl to úplně čelňák, ale z cesty téměř dokázal shodit. Zapíchli jsme to předčasně a ani si nemohli v tom vichru uvařit. Stále pozorně poslouchám souboj: můj čínský stan versus americký tajfun, ale nemám velké obavy, protože budoucnost patří Číně. Zítra zbývá jen 65 km do města Rawlins, ze kterého budu snad posílat knedl, cpát se v supermarketu a pozorovat v dálce blížící se pohoří Sierra Madre, pokud počasí dovolí.
Jo a prý se množí dotazy a teorie, proč zrovna borůvkový knedlíky. To takhle ve tři ráno před odletem hledám jakoukoliv aplikaci na psaní blogu (proto jsem předem nevěděla, že sem nemůžou vkládat komentáře negooglaři, za což se omlouvám) a ono to po mně chce nějaké jméno... Borůvky mam ráda, knedlíky mam ráda a jejich spojení jak po stránce gastronomické, tak po stránce jazykové (krásná čeština) je mi prostě sympatický. Prostě jsem tam napsala první blbost, která mě napadla s tím, že to před zveřejněním změním. Jméno nakonec zůstalo díky mé snížené mozkové aktivitě. Nic hlubšího jste ode mne snad nečekali, ne? :)