Chčije a chčije

Podle předpovědi počasí ma pršet od teď asi napořád. Naštěstí nás začátek deště zastihl zrovna v infocentru, kde je teplo a wifi. Nejradši bych si vybalila spacák a zapíchla to hned vedle vycpanýho kamzíka. Měli bychom ale brzy pokračovat dál.

Včerejšek byl parádní. V Banffu jsme ještě potkali pár z Noveho Zelandu pokoušející se jet Great divide už podruhé. Minule skončili v půlce kvůli počasí. Potěšující zprávou bylo, že nikdy žadné medvědy neviděli a taky nikdy na cestu netrénovali. Podle četnosti tetování, měli na sobě vytetovanou celou mapu.

Tak jsme se vydali na cestu. Po počátečním šoku jak těžký jsou naše vodou a jídlem naložený brašny v terénu jsem si osvojila pár technik na tlačení kola. Hned na nultém kilometru nám hlásila cedule, že cesta je uzavřena a jinudy se jet nedá. Ale když i Kanaďani uzávěrku ignorují, proč ne my? Ve výsledku byl uzavřen jen jeden most přes řeku, která se nevím proč nejmenovala Ledová. Takže první brodění už máme za sebou.

Mapování je zatím lehký (dokonce i pro mě! no dobře, jenom jednou jsme se ztratili...), moc odboček tu není. Občas nerozumím mapovému slangu a občas šílím z toho, že mi nesedí vzdálenosti na tacháči a v mapě. Ale to se poddá.
Celou cestu lemovali krásné hory a jezera, které mi navozují pocity kvůli kterým tady vlastně jsem. Byla to pecka.
Dnes ale jedem jen v mracích a mapa nás provokuje výlevy jako: Následujících 9 mil si užívejte překrásných výhledů. Tak určitěěě..

Ráno přede mnou (dost daleko) po silnici najednou pelášil velkej černej pes. Počkali jsme až zaběhne do lesa a jeli dál. Jak tak koukám na ty vycpaný příšery tady v infocentru, byl to vlk (myslela jsem že jsou šediví). Ale prý se ho nemáme bát, naopak se bát o něj. Dřív tady všude bydlel, ale teď už tady všude bydlí lidi. Dohromady to nejde.

Tak teď už jen aby přestalo tak lejt a abych se zbavila mý klasický rýmičky a kašlíčku a jedem dál.