První tisícovka za námi

Dnes jsme proťali dlouho očekávanou imaginární čáru 1000 km. Ta se nacházela zrovna ve sjezdu, takže jsem při neustálém sledování tachometru trochu lítala ze zatáček. Nicméně na čáře se nám podařilo zastavit, potřást si rukou a dát si na oslavu müsli tyčinku. Slavit budem samozřejmě i 1000 mil a všechny další nuly, abychom si dokázali, že nejsme žádný nuly.
Po malé oslavě jsme dorazili do městečka Ovando, kde už na nás čekaly naše známé Angličanky.
Městečko je to naprosto kouzelné. Mapa tvrdí, že má 71 obyvatel, což je ale značně přehnaný údaj. Je to prý tzv. město duchů, za dob zlaté horečky centrum veškerého dění v okolí, nyní je zde volně přístupné muzeum skládající se z vězení, maringotky a týpý. V každém z těchto objektů jsou cyklisté vítáni přespat za 5 dolarů. Přemýšlím, že vězeňská lanová postel by snad byla pohodlnější než moje věčně se upouštějící matračka.
Když jsme se ve zdejším motelu sháněli po pivu na oslavu tisícovky, narazili jsme na dvě čupr babči, 96 a 86 let, které se z Banffu vydaly na road trip po městech duchů, a věnovaly nám svá pivka. Posléze jsme na kole našli i bar, kde si dal Ondra své nejhnusnější pivo v životě. Já jako Plzeňák jsem si vybrala správně, za to s jízdou zpět na kole skrz uvítací bránu do baru už jsem měla větší problém.

Předevčírem jsme byli informováni, že před námi jedou dva Amíci a poznáme je zaručeně podle toho, že budou něco popíjet. Při překonávání středně velkého kopečku na sklonku dne jsme asi 200 metrů pod vrcholem narazili na dva týpky (v pravém slova smyslu), kteří si neskrytě rozbalili stany na férovku přímo u cesty a popíjeli víno ze skleniček na nožičce. Prý se dostali do toho bodu, kdy už se ti prostě nechce šlapat, tak to tam zapíchli. Trhám si vlasy, že jsem je ze samého šoku zapomněla vyfotit. Týpci si to zkracujou po dálnicích a jedou prostě na pohodu. Mají stejný časový rozvrh jako my, takže se těším, že se budeme potkávat častěji. Dnes jsme na ně už narazili v jakémsi městečku, seděli před hospodou na pivu.
My jsme po sjezdu z vrcholu dolů od týpků marně hledali skryté místečko na utáboření se, až jsme sjeli úplně z cesty a uprostřed lesů u Labutího jezera jsme úžasnou náhodou narazili na naše holky Angličanky, které nám samým leknutím málem uštědřily sprchu ze spreje proti medvědům.

Včerejší, tedy desátý den jízdy, byl pro mě trochu krizový. Energie najednou ubylo a já ani neměla sílu vyhejbat se cvrčkům, kteří se tak často vyhřívají na cestách. R.I.P. cvrčci.
V závěru dne jsme se ale vyhoupli k překrásnému horskému jezeru Clearwater Lake, které člověku dokázalo okamžitě dobít baterky. Dali jsme koupačku v relativně neledové a absolutně průzračné vodě (přiloženou fotku není třeba zvětšovat, mám na sobě žlutou podprsenku) a utábořili se hned vedle. Ráno nás čekal docela krutý stoupák, ale odměnou nám byly výhledy na jezero a skalní štíty, keře plné kanadských borůvek a následně sjezdík singletrackem.

Novým zvířecím fenomenem v nížinách jsou malí hadi. Ondra chtěl, abych se zeptala jestli jsou jedovatí, ale já to radši nechci vědět. Další zvíře na seznam nočních můr se mi připisovat nechce. Tak se Ondra alespoň jal zjistit, zda se hadi rádi fotí a jestli jim nevadí blesk. Vadí. Ale naštěstí nejsou tak hbití jako Ondra.

Jinak pro představu na jih pokračujeme celkem rychlým tempem. Minimální denní limit máme 80 km, abychom byli v El Pasu do 15.10., kdy nám to letí. Podle převýšení a kvality cesty ten limit přesahujem. A následuje jedno přiznání. Jednou za pár dní se na mapě objeví značené alternativy, které slouží k vyhnutí se některým nejvyšším rozvodí (divides). Jednu takovou alternativu už jsme v Kanadě za špatného počasí vzali. Kiláků moc neušetří, ale sil, nervů, a hlavně výškových metrů ušetří mnoho. Potkala jsem ve Whitefishi nějakého tvrďáka, který naší trasu jel letos jako závod, ale od jihu na sever (horší varianta) za 30 dní (rekord je asi 14!) a ten mi trpělivě odříkal, které alternativy bychom fakt měli využít, a které nevyužít, jestli nejsme másla. Ale já už v tu chvíli věděla, že nejspíš využijeme všechny, pokud se tady z toho výletu nemá stát šílená štvanice. Zatím si to fakt užíváme, baví nás to a snad to tak taky zůstane.