Indiana Pass

Úterý 23.9.

Dny a místa se mi v hlavě začínají plést díky tomu, že jeden den projíždíme ve vedru městečkem s mexickými sídly, kde ve snách vyhlížím modrý dům s Fridou v okně a při kempování si dáváme pozor na kaktusy, a další den se ocitáme v dešti v horách a lesích zabahněný až za ušima. Nejvíc mi ale v hlavě utkvěl dnešní den, kdy jsme konečně zdolali nejvyšší bod trasy, Indiana Pass. Tohoto kopce už jsem se dlouho obávala, a tak jsme včera na mé přání udělali půldenní přestávku ve městě Del Norte pod kopcem, kde jsem doplnila tolik vitamínu B, až jsem z města vyjížděla po klikaté čáře. Po třech mílích mě z klikatého deliria zachránil sedlák, který při nás sám od sebe zastavil autem a nabídl ke stanování svůj pozemek s kravami míli daleko. Po nechtěné invazi na pozemek jeho souseda jsme loučku s kravami, chatou a starou dodávkou našli a povedeně tak zakončili odpočinkový den. Následující den byl pak zatím nejkrásnějším, co do krás přírody, příjemného počasí nebo pocitu ze zasloužené koupačky u řeky. Ale za krásu se platí. Kopec bych popsala tak, že většinu jsem jela na 1-1 a stále jsem se zoufale pokoušela mačkat páčku od přehazovačky doufajíc, že ještě jeden lehčí tác se tam zázrakem objeví. Neobjevil. A tak jsem si přizvala na pomoc Karla Kryla, aby mě jeho Anděl a láskyplný hlas pohladil po tváři. Místo toho mi připomněl, co mě čeká a nemine.  Popravdě jsme výšlap na Indiána ale čekali daleko horší než nakonec byl.
Nahoře nám z cesty slavnostně ustoupily vysoké smrky a odhalily pohled do dalšího ze světů podzimem zbarvených luk a železitě rezavých skal na pozadí modrého nebe kolem dokola. Tím světem jsme se pak mohli mírně houpat ještě dalších patnáct mil míjejíc dávno opuštěné a zborcené městečko Summitville. Kousek za vrcholem nás odchytli tři chlápci, kteří si získali naše velké sympatie plechovkou chlazeného piva. Chlapi tam kempují už čtvrtý den a baví se lovením (jako každý druhý v této oblasti), loví ale netradičně kuší. Na lovcích kuší oceňuju jednu věc. I když smrt kuší je pro zvíře bolestivější, pravděpodobnost, že něco vůbec strefí, je pramalá. Střílí se na vzdálenost maximálně třiceti metrů. Zatím neslovili vůbec nic, a vůbec jim to nevadí, protože mají mrazák plný nakoupených steaků. Za loveckou licenci v Coloradu vyklopili každý 600 dolarů. Dostali jsme z nich ještě dvě další informace. První, v Coloradu je legální držení marihuany, což už je nám houby platný, když zítra vjíždíme do Novýho Mexika. Druhá, dva dny před námi jedou Australani, se kterými jsme se setkali v Banffu v Kanadě. Vzhledem k jejich více než pohodové rychlosti a obavám, aby je opět nezastavil sníh jako minule, to zřejmě švíkli někde po dálnici. Na to se jich zeptáme až je brzy doženem.

Potkali jsme mimochodem taky jednoho motorkáře jedoucího Great Divide Ride, který se nás nejdřív šibalsky zeptal, jak dlouho nám to trvalo z Banffu, a následně nám oznámil, že jemu jen 6 dní. Šest dní nebo šest týdnů, to už je skoro to samý...
Teď se nacházíme v kempu u řeky, který byl z neznámého důvodu zavřen. Jsme tu tím pádem jenom my a jeden obrovský bílý býk. Pevně doufám, že bělouš není důvodem proč to tady zavřeli.

A na závěr jedna zasloužená óda:

Zamilovala jsem se do jistého "K.". Na "K." je vždy spoleh! Je hezkej, pružnej a rychlej. Všechno se mnou sdílí v dobrém i ve zlém. Je jenom můj. Nic mu na mně nevadí. Hrozně moc toho unese. A to že se občas musí namazat a má ojetej zadek jsem ochotná tolerovat. "K." je moje kolo.

Ódu na Káčko jsem chtěla napsat už minule. Neudělala jsem to, a tak mi to od té doby dvakrát nenápadně připomenul, proto to musím rychle napravit. Poprvé po té spoustě našlapaných kilometrů utrpěl defekt, a to v pozdní večer v půlce dlouhého výšlapu na Marshall Pass chvíli poté, co jsem Ondru poslala napřed (naše výkonnostní rozdíly se značně prohloubily). Oprava se zdařila a Ondrovi jsem naškrábala na kus papíru zprávu, že se zdržím a nemá se pro mě vracet. Jako na potvoru takhle pozdě už nahoru žádné auto nejelo s vyjímkou jedné čtyřkolky osedlané dvěma pasažéry. Odhodlaně jsem se postavila do cesty a použila známé gesto "Halt" z filmů o druhé světové. Načež mi oba pasažéři s nadšením zamávali, obdařili mě širokými úsměvy z amerických filmů a jeli dál. Buď se naše filmové kultury neprolínají a nebo neumím hrát nacistu, každopádně nezbylo mi než do toho pořádně dupnout.
Druhý incident se stal v terénu, když jsme v dešti sjížděli písčité koryto neexistující řeky pod názvem Cesta č. 665. Hodila jsem tam samozřejmě další držku a nejvíc mě na tom mrzí, že Ondra (správně předpokládajíc, že úsek je nad mé technické možnosti) jen o dvě vteřiny nestihl můj let vyfotit. Jaká by to bývala byla fotečka do knedlíku... Pádem bohužel utrpěl zadní kotouč, který ale Ondra dokázal spravit rychlostí technika Formule 1.
Věřím, že Káčko vydrží ještě dalších cca 1500 km a já mu za to seženu fajnovou krabici do letadla.