O pustině a obžerství

Tento velký knedlík jsem vám už dávno chtěla dodat, ale nejdřív nebylo wi-fi, a když už se dnes ráno konečně naskytlo, knedlík se jaksi zasekl a smazal. Plácám se pochvalně po rameni, že jsem s telefonem neházela a ani jsem neklela.
A proto teď osvěžím paměť a dodám dva v jeden den. A jestli se to zas sekne, tak si zaházím, popřípadě zaskáču či si telefon zaplave.

Na jízdě kolmo protínající zemské rovnoběžky nejvíc oceňuji nemonotónnost okolní krajiny. Za poslední týden se změnila hned několikrát, stačí k tomu pouze přejet malý kopec. Od posledního knedlíku jsme se nejprve dostali do města Butte, což je doslova velká díra. Tím nemyslím nejen ošuntělost města, ale i fakt, že opravdu leží ve velké díře, před stoletím totiž leželo na velké kopě zlata, které samo sebou muselo ven. Okolí je tedy protkané doly, rampami, tunely a zatopenými dírami.

Po překonání asi dvou nebo tři menších dividů, které se jako obvykle nacházely v hustých lesích, jsme se z čista jasna ocitli v pustině. Nějak tak jsem si představovala pouště v Novém Mexiku a na chvíli jsem se těšila pocitem, že se nám podařilo přeskočit komáry ve Wyomingu a kopce v Coloradu. Ze zeměpisu si nepamatuju jestli je to prérie, step, taiga či tundra. V pustině, kterou mám na mysli, nejsou žádné stromy, ale pouze bílozelené přízemní keře (v angličtině sagebushes, dle mého offline slovníku pelyněk nebo šalvěj), nekonečné množství krav, zaoblené kopečky a sem tam nějaký potůček. Kombinace barev porostu, cest, oblohy, mraků a jezírek by nenechala jedno oko designéra dojetím suché. Pustinou jsme jeli čtyři dny a ani na chvíli mě nepřestala bavit. Na prašných cestách jsme sem tam projeli kolem ranče, někdy zas projelo auto řízené zpravidla postarším pánem se zahnutým kovbojským macho knírkem se kterými jsme si sounáležitě kynuli na pozdrav. Ke spánku nám jednou zavyli kojoti, což mě ale ke spánku neukolébalo. Občas poslouchám mp3 a jedna písnička dokonale splývá se zdejší atmosférou a vizuálním dojmem, je to When the Levee Breaks od Zeppelinů http://m.youtube.com/watch?v=WbrjRKB586s
V pustině jsme projeli pouze jedním městečkem, jmenovalo se Dell a jeho název z poloviny vypovídá o jeho velikosti.

Z pustiny jsme se náhle dostali do chráněné oblasti, ráje ornitologů, kde si na všudypřítomném ostrém větru pohrávají hejna různých ptáků. Je možné, že jsem zahlédla orla bělohlavého, ale byl nějak podezřele malej a s mejma sedmi dioptriema bych tomu moc nevěřila. Po menším stoupáku na divide jsme se ocitli na hranici s Idahem a vjeli jsme do březových hájů zbarvených začínajícím podzimem. Tady jsme odbočili z trasy, abychom se vzápětí vrhli na Yellowstone, který předepsaná trasa jen štrejchne z jihu, a to je velká škoda. Kvůli téhle prodlužce jsme si v pustině zkrátili cestu o půl dne po dálnici, což nebylo tak příjemný. Viděli jsme tam prvního mývala, byl chudák přejetej. O Yellowstonu bude následující knedlík...

A teď zase něco ze soudku postřehů a dojmů totálního cyklocestovatelského amatéra. Moje tukové zásoby, na kterých jsem tak usilovně a s radostí pracovala před odjezdem, už jsem vyčerpala. Po stránce stravovací jsem to poznala před pár dny kolem druhé hodiny ranní, kdy nebýt zapomenuté čokolády ve stanu, šla bych snad do lesa sundat ze stromu zavěšený pytel s jídlem, strach ne strach. Od té doby se přestávky na svačiny a oběd značně prodloužily, div by nesplynuly v jednu velkou celodenní žranici, kdybych ovšem měla na to jídlo trakař. Chleba připoutaný gumicukem nad zadním kolem, který se ve sjezdu uvolnil a chvíli se dřel o pneumatiku až zčernal, jsem snědla ještě ten den. Nutella spolehlivě překryla chuť gumy a šikovně obalila v krku jinak drhnoucí píseček. A při pohledu na všudypřítomné kravičky, které jsem dřív láskyplně zdravila přátelským 'Hello', se mi teď automaticky stáčí zrak na jejich šťavnaté kýty a otevírá se mi švýcarák v kapse. Změny po stránce tělesné se taky vyvíjejí rychlým tempem. Už téměř nemá cenu nosit cyklorukávy, protože mi neustále sjíždějí z vyhublých rukou. A nohávky, které by naopak měli praskat přes stehna ve švech mají spíš podobnou tendenci. A co nejhůř, z mých výstavních déček jsou normální béčka. Na druhou stranu, aspoň se s tim už nemusim tahat...

A teď už je plno hodin a já o Yellowstonu už nestihnu napsat, zítra snad alespoň stihnem nabrat víc zážitků a fotek, aby byl příští, snad brzký knedlík ještě plnější (a žlutější). Jsem hrozně ráda, že je tam na druhé straně drátu někdo, kdo moje kraviny čte. Moc mě to těší, díky.